Tanec je silnější než politika, říká senegalská tanečnice Germaine Acogny

7. červen 2018
ermaine Acogny

K osobním kořenům i k dialogu africké a evropské kultury sestupuje v choreografii Somewhere at the Beggining senegalská tanečnice a choreografka Germaine Acogny.

Inscenaci, kterou dnes večer uvede festival Tanec Praha, představila choreografka ve vltavském ArtCafé: „Toto představení vychází z knihy, kterou ve Vídni roku 1979 napsal můj otec. Jako jeden z prvních Afričanů studoval nejprve ve Francii, později působil jako řídící kolonií. Tehdy stál na úrovni francouzského ministra Raymonda Barrea. Jeho kniha nikdy nebyla vydána, a já jsem dlouho toužila její obsah vyjádřit prostřednictvím svého těla. I proto jsem k představení přizvala francouzsko-německého režiséra Mikaela Serra, protože jsem k tomu potřebovala nejen pohyb a gesta, ale také slova. V představení na sebe beru roli novodobého trubadúra, který vypráví historii své rodiny pomocí pohybů a zpěvu.“

Inscenace Somewhere at the Beggining prostřednictvím pohybu, slov, hudby i obrazů vypráví nejen o rodinné historii, ale i dějinách Senegalu a osudu afrických žen.

Tanec jako dialog kulturních a náboženských tradic

Germaine Acogny: Nesmíte nechat věk, aby zvítězil nad vaším tělem!

Germaine Acogny

Ke svým kořenům se ve svém sólu nazvaném A un endroit de début vrací senegalská tanečnice Germain Acogny. Toto představení je součástí Tance Praha. Na inscenaci spolupracovala s režisérem Mikaëlem Serrem. Germaine Acogny je považována za matku současného afrického tance. Ve své pedagogické i tvůrčí praxi propojuje tradici s moderními přístupy.

Představení je podivuhodnou směsí vzpomínek na otce, který ctil hodnoty blízké Evropanům, a afrických rituálů, kterým se věnovala choreografčina babička z nigerijsko-beninského kmene Yorubů. Acogny tak v představení otevírá i téma dialogu mezi evropskou a africkou kulturní tradicí:Moje babička byla kněžka z kmene Yorubů, tanečnice a animistka. Když můj otec odcházel do Evropy, snažila se ho přesvědčit, aby nepřecházel na jiné náboženství – katolictví či islám. Říkala mu, že v našem náboženství je obsaženo vše, že konverze mu nic nového nepřinese. Když můj otec přijal křesťanství, upadl do deprese, protože jeho náboženská tradice a nově přijatá víra byly v rozporu. Já sama jsem se rozhodla věřit tomu, čemu věřila má babička. Základem animismu je respekt k přírodě a respekt k druhému,“ Uvedla senegalská tanečnice v ArtCafé.

Boj za práva žen a inspirace antickou tragédií

Ženské tváře festivalu Jeden svět: Vzdělání je pro demokracii zásadní

Rok naděje - Mikala Krogh

V úterním ArtCafé se setkaly Tunisanka nominovaná na Nobelovu cenu míru Lina Ben Mhenni, dánská režisérka Mikala Krogh a česká dramaturgyně festivalu Julie Kárová.

Osobní historii i dialog kultur v inscenaci vyjadřuje nejen pomocí tanečního pohybu, ale i živé hudby a videoprojekcí, které dokumentují různé aspekty života žen: „V této inscenaci hodně pracuji nejen s tělem, ale také s hlasem a hudbou, kterou složil Fabrice Bouillon. Součástí představení jsou také videa, která se dotýkají problematiky ženského osudu. Jde o komplexní představení, které bych označila za pohádku o moderní době.“

Inspiraci k linii, která se v představení dotýká ženské problematiky, čerpala Germaine Acogny z antické tragédie: „Když jsme pracovali na představení, Mikael Serre mi přečetl jeden antický text - Médeiu. Tuto ženu podvede a opustí manžel a ona se pomstí tím, že zabije své dvě děti. Uvědomila jsem si, že to je i můj příběh, příběh většiny senegalských žen, že historie se neustále opakuje. Ženy musejí neustále bojovat za svá práva, za právo na ekonomickou rovnost a na vlastní tělo, i za to, aby je muži neopouštěli a nepodváděli.“

Tanec jako osobní zpověď i zrcadlo problémů Afriky

Konžané se rodí s bleskem v oku a tancem v nohách

03153320.jpeg

Coup Fatal je představení čtrnácti tančících hudebníků z Konga. Premiéra se uskutečnila 10. června na vídeňském festivalu Festwochen a Praha, kde produkce patřila k vrcholným zážitkům festivalu Tanec Praha, byla po Vídni a Amsterodamu třetím městem, kde se toto originální dílo prezentovalo divákům.

Představením Somewhere at the Beggining navazuje Germaine Acogny na předchozí tvorbu, v níž otevírala nejen osobní, ale i politická a společenská témata černého kontinentu: „Ráda mluvím o svém životě, ale i o tom, co se děje v Africe. Myslím si, že evropská média o tom hovoří velmi málo nebo velmi nejasně. Je třeba, abychom my Afričané sami mluvili o tom, co se u nás děje. Vytvořila jsem například představení o rwandské genocidě. V  představení Vaxan jsem zase vytvořila čistě mužskou inscenaci, která byla výpovědí o mužích, o světě moci, o rozhodování a vládnutí. V dalších inscenacích jsem se pak vyjadřovala k problému imigrace. Věřím, že tanec má k těmto tématům co říct, že lidem může otevírat oči.“

Senegalská taneční vesnice: místo pro setkávání a otevírání dialogu

Čtěte takéK čemu je nám postkolonialismus?

Odvahou, průkopnickými postoji i neúnavným působením na taneční scéně si Germaine Acogny vysloužila u svých krajanů přezdívku „matka současného afrického tance“. Vedle taneční a choreografické práce se celoživotně věnuje i taneční pedagogice. Na přelomu 70. a 80. let stála v čele slavné školy MUDRA AFRIQUE, v roce 1985 s manželem Helmuthem Vogtem založila školu v Toulouse, o deset let později pak v Dakaru významnou École des Sables. „Společně s Helmuthem Vogtem jsme v Senegalu založili vesnici tance, kde se mohou setkávat afričtí tanečníci a vyměňovat si své taneční tradice. Na základě těchto setkání vytváříme databázi, která slouží jako archiv a zároveň jako zdroj k další tvorbě. Tato vesnice je ale zároveň místem mezinárodního dialogu, zveme sem tanečníky z celého světa – Evropy, Ameriky, Asie.“

Existence tohoto místa podle Acogny dokazuje význam tance nejen pro konkrétní jedince, ale i pro Afriku jako kontinent: „Tanec je pro Afriku stěžejní. Jeho prostřednictvím se Afrika propojuje nejen v rámci jednoho kontinentu, ale i se zbytkem světa. Tanci se podařilo něco, co se politikům nikdy nepodaří. Tanec přináší propojení, výměnu, komunikaci. Přináší i mír, přestože to může znít trochu utopicky. Snažíme se prostřednictvím umění a kultury dosáhnout spolupráce mezi národy. A naštěstí nejsme jediní.“

Celé ArtCafé s hudbou podle výběru Ondřeje Bambase si můžete poslechnout zde:

Spustit audio

Související