Svět je plnej nevynesenejch kýblů. Dopisy a básně Ivana Martina Jirouse psané ve vězení

Jirousovy dopisy, jsou rozčleněny do čtyř oddílů podle jednotlivých trestů: Zahrnují tedy roky: 1973–1974, 1976–1977, 1977–1979 a 1981–1985. Pochopitelně byly před odesláním kontrolovány komunistickou cenzurou a proto je autor-mukl často „zdrcával“ na vnější, technické a informační popisy. I tak se mu čas od času podařilo skrze listy vynést na světlo zprávu o ukrutnosti místa, ve kterém dlí, přestože sebe nikdy neheroizuje a ani na manželku nechce klást další těžká břemena. Především z valdické „kartouzy“ prosáknou zprávy typu „stačí jeden dva agresívní psychopati, aby to učinili pravým předpeklím“ nebo „jsem obklopen tak strašlivou sedlinou lidství, že se o tom nedá ani vyprávět“.

Čtěte také

Jiřina Šiklová: Omlouvám se za svou nepřítomnost. Dopisy z Ruzyně 1981–1982

Určitým korespondenčním vrcholem jsou Magorovy dopisy z Valdic. Nikoli proto, že se jednalo o jedno z nejtěžších vězeňských zařízení socialistického pseudoráje, ale hlavně pro skutečnost, že Jirous byl ke svému nejdelšímu trestu odvlečen od rodiny. V té době byl otcem dvou malých děvčátek, Františky a Marty. Valdické listy (ale také básně z toho času) jsou plné robustní něhy a otcovských starostí, a také milostné, manželské oddanosti a nepatetické věrnosti. Prohlásí-li básník v jedné větě, že svět možná jednou nebude vypadat tak jako dneska, „ale zatím je holt plnej nevynesenejch kýblů“, potvrzuje tím známý princip, že starost o svět vyvádí z izolace.