Svačinka

Ve školce se učíme roční doby, učíme se o rajčeti, vystřihovat, pozdravit, moc se neprat, umývat si po záchodě ruce – a v pravou chvíli si dávat svačinky. Jako to ostatní, také tohle si dbejme podržet. Už sám ten slovní tvar přece ukazuje, že svačinka je něco veskrze potěšujícího, čím se dá rozzářit den a ukrátit dlouhé odpoledne, když jdete domů až „po spa“.

To je také celý smysl. Nezáleží vcelku na tom, co přesně k té svačince budete mít, ačkoliv původní pojetí bezpochyby počítá s něčím tak zdravým, jako je pribináček nebo plátek oloupaného jablka. Menu roste zároveň se židličkou, na které se při svačince sedí. Takže v době, kdy na ní sedíte v závodní kantýně, už to klidně může být káva a koblížek anebo gothaj s cibulí.

A pozor, stejně jako jsme ve školce všichni kamarádi, protože to řekla paní učitelka, a tudíž to tak je, i v dospělém věku svačinka staví mosty a spojuje napříč generacemi, zálibami i pracovním zařazením. Společné spiklenecké úniky na svačinku vytvářejí pouto, stejně jako noční rodinné srazy u ledničky.

To možná proto naše věkovitá tetička každé další nevěstě z rodiny pokoutně šeptala: „Děvčata, hlavně ty potvory krmte.“ Kdepak večeře v michelinských restauracích nebo dovolené na Kanárech. Zárukou pevného soužití jsou prostě neodbyté svačinky.

Pochopitelně jsou věci, které se na svačinku prostě nehodí. Žvýkačka je málo a kotleta je moc. Bramborová kaše by se hodila, ale unikejte od počítače do kuchyňky s vidličkou. Hloupý Honza s buchtou měl vystaráno. Shodil u studánky ranec ze zad, svalil se do trávy a zbývalo jen se zakousnout. Vida, taky se tu hned nachomýtla kouzelná babička, aby se s ní Honza o svačinku rozdělil a mohly se dít zázraky.

A tak mě napadá, že i ta slibovaná nebeská hostina, až nás k ní Pán Bůh odvolá – ať už to bude „po o“, anebo „po spa“ – bude spíš sérií příjemných malých svačinek. Ten, kdo rád manu, zobne si manu, kdo radši ambrosii, jistě i ta tam bude. A k tomu spousta klábosení s ostatními svačinkáři. Protože komu by se chtělo zase zpátky a ohýbat záda nad jakousi nekončící prací?

A tak když naši pra- a prapředkové dávali nebožtíkům na cestu nějakou tu minci, jistě to bylo proto, aby si tam na onom světě mohli zaskočit do kantýny anebo k automatu. No samozřejmě, mohli jim housku se šunkou anebo tatranku přibalit i s sebou. Ale copak nepraví už staré přísloví, že rubáš nemá kapsy?