Stín Doriana Graye

Při svatých zpovědích především ve velkých městech si nelze nepovšimnout jedné věci: penitenti bývají až po okraj a zcela zaplněni úvahami o sobě, a to natolik dokonale, že jim na své bližní již nezbývá prostor. A při svaté zpovědi krouží kolem sebe jak letadla nad obsazeným letištěm, přemýšlí nahlas především o svých hříších, co udělali špatně, co by měli udělat lépe, co je jejich problém, konstatují, že si uvědomují, že jsou hříšní a že si jsou vědomi toho, že je to špatně, že jsou hříšní a že by hříšní být neměli, spekulují, jak asi ovlivnili jejich hříšnost různí předkové (hitem léta se staly rodové kořeny), realita vlastní hříšnosti a hříchy samotné jim v hlavách hrkají zprava doleva a někdy kvůli nim dokonce přestávají chodit ke svatému přijímání, neboť jsou toho názoru, že si jako hříšníci communia nezaslouží, aniž by ovšem postřehli, že přesně stejnou modlitbu přesně stejnými slovy se modlí všichni přítomní v kostele Pane, nezasloužím si, abys ke mě přišel. No nic.

Tím jediným, kdo žil bez hříchu, byl Ježíš Kristus, jinak se to nikomu nikdy nepodařilo. Jsme všichni hříšní a zároveň toužíme po svatosti. Katechismové úvahy o tom, že církev je zároveň svatá, neboť je od Boha, a zároveň hříšná, neboť je tvořena z lidí, možná naprosto platí i pro každého člověka. Plamen křestní svíce, plamen milosti posvěcující v nás stále hoří a žene nás vpřed, zároveň těžce nestíháme. Dobro a zlo, pšenice i koukol jsou nějak hluboko zasety v naší duši. To jen panáčci v nabádavých animacích pražského metra jsou dobří nebo zlí, bílí nebo červení, reální lidé takoví nejsme. Nejsem takový ani já, kněz katolické církve. Když mě různí lidé obdivují, přál bych všem, aby viděli ještě i tu druhou část mé duše, obraz skrytý kdesi v horním pokoji mého nitra. Oscar Wilde věděl velmi dobře, o čem píše.

Chápu, že je jistě dobře když papežové a biskupové na velikých setkáních mládeže kladou ideál čisté lásky a velkodušného sebedarování etc., ale myslím, že krom hesel, nesení praporu a vedení davů by někdo měl též jít vzadu a sbírat raněné. Tak co, má někdo z katolických čtenářů nějaké řešení? Takto naše představa evangelia jako sbírky paragrafů dokáže velmi spolehlivě a naprosto zastavit náš duchovní život. Řekl zde někdy někdo, že když učiním hřích, nemusí to nutně a vždy znamenat konec všeho? Umění lít vodu na doutnající knoty a dolamovat nalomené by nám šlo výborně. A nemyslím nyní ani tak na ty pyšné a zatvrzelé, naopak, myslím nyní na své velmi pokorné přátele, kteří se trápí a kteří z důvodu jakési podivuhodné čestnosti přeruší modlitbu i duchovní život, neboť až příliš si jsou vědomi, že nedostávají ideálům, které se po nich žádají. A naše chápání náboženství, místo aby bylo motorem a vedlo hříšníky po cestě dál, je znehybní.

Nejde o to, abychom byli lidé určitých skutků, nýbrž lidé určitého typu.[1] Nikomu na světě krom Krista se ještě nezdařilo být zcela bez hříchu a myslím, že opravdu nejde o to, abychom ze sebe důsledně vymýtili všechny hříchy a slabosti. Materiál, ze kterého jsem utvořen, není stoprocentně čisté ryzí zlato a ani můj život takový není. Kéž by byl, ale není a nebude. Nejde tedy možná ani tak o to, abychom se zbavili svých hříchů, ale abychom následovali Krista, a jsou to dvě dosti rozdílné věci.

-----------------------------------------------

[1] Lewis, C.S. (2008) K jádru křesťanství. Návrat domů, Praha, str. 132