Starost o hodnoty, bez nichž je lidský život pustý. Před sto lety se narodil mistr povídky Ray Bradbury
Ke stému výročí narození Raye Bradburyho si v rámci Sci-fi léta na Vltavě připomínáme jeho tvorbu, ať už se jedná o tajuplné povídky, jeho nejslavnější prózy nebo nostalgický román inspirovaný autorovým dětstvím. O podmanivých příbězích, které lze jen těžko uzavřít do žánrových škatulek, jsme si povídali i s překladatelkou Jarmilou Emmerovou, která s Bradburyho texty začínala svou kariéru a stále ji nepřestávají fascinovat.
Dílo Raye Bradburyho na Vltavě
Pampeliškové víno
Pětidílná četba ze vzpomínkové knihy Raye Bradburyho.
K poslechu zde.
451 stupňů Fahrenheita
Dystopická vize budoucnosti, ve které je zakázáno vlastnit a číst knihy.
K poslechu zde.
Čekám / Drak
Dvě tajemné povídky s nečekanou pointou.
K poslechu zde.
Trest bez zločinu
Mrazivá próza o touze po vraždě.
K poslechu zde.
Marťanská kronika
Soubor povídek propojený tématem lidské kolonizace Marsu.
23. srpna ‒ 6. září, 18.30 hod.
K poslechu zde.
Americký spisovatel přišel na úplně jiný svět, než který známe dnes. Pro městečko Waukegan v Illinois byl 22. srpen roku 1920 jen další ospalá neděle končícího léta; neexistovala televize, atomová bomba ani internet. Atmosféra byla možná hodně podobná tomu, jak jsou horké prázdninové dny na maloměstě popsané v Bradburyho románu Pampeliškové víno.
Čtěte také
Ale kluk, který se toho dne narodil, snil o Marsu možná už pár let na to, když hltal příběhy Edgara Rice Burroughse. A díky tomu, že se z něj o dalších pár roků později stal jeden z nejoceňovanějších autorů literární fantastiky (jeho první sbírka povídek Temný karneval vyšla v roce 1947, ale na výsluní se ocitl až po vydání Marťanské kroniky roku 1950), teď tušíme, jak si asi představoval budoucnost za sto let. Že lidé budou pořád stejní a stejně nepoučitelní, jen vytvoří a ovládnou vyspělejší technologie. Podle prvního vydání Marťanské kroniky, která se původně odehrávala v letech 1999 – 2026, se v jeho fantazijní budoucnosti už dávno nacházíme a ačkoli jsme zatím nekolonizovali Mars, zas tak moc se v nás nespletl. V upravené verzi románu se už děj odehrává v letech 2030 – 2057, nic však nenapovídá tomu, že by tahle sbírka povídek propojených rámcovým tématem měla do té doby ztratit cokoli ze své naléhavosti a výmluvnosti. Na vlastní uši se o tom můžete přesvědčit při poslechu patnáctidílné četby na pokračování v podání Petra Lněničky a režii Lukáše Hlavici.
Čtěte také
Kromě Marťanské kroniky však nejznámějším dílem autora, který publikoval téměř 600 povídek, více než 30 knih i řadu básní, esejí a divadelních her, zůstává próza 451 stupňů Fahrenheita. Proslavila ji mimo jiné i filmová adaptace Françoise Truffauta z roku 1966 a nedávno podle románu vznikl také televizní film (režie Ramin Bahrani, 2018). Rozhlasoví posluchači si mohou vychutnat rovněž dramatizaci, která obsadila druhé místo na festivalu Prix Bohemia Radio 2017 v kategorii Drama a představitel Guye Montaga Petr Lněnička získal za svůj herecký výkon Cenu rozhlasové Thálie 2017.
Tohle musíme přeložit
U příležitosti 100. výročí narození vizionářského spisovatele v sobotu 22. srpna 2020, na něj na Vltavě vzpomínala i překladatelka Jarmila Emmerová. Ta spolu s Josefem Škvoreckým převedla do češtiny 451 stupňů Fahrenheita, sama pak Marťanskou kroniku a sestavila obsáhlý výbor autorova povídkového díla s názvem Kaleidoskop. Kromě toho se překladatelsky podílela na řadě autorových povídkových sbírek a přeložila dva jeho další romány Tudy přijde něco zlého nebo Strom duchů, za který obdržela roku 2016 ocenění Zlatá stuha.
„Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita přinesl Josef Škvorecký, se kterým jsem tehdy pracovala ve stejné redakci. Netuším, kde tu knihu objevil on… Ale s chutí jsme si ji oba přečetli a okamžitě jsme velice přilnuli jak k tomu pro nás zatím neznámému autorovi, tak k jeho dílu, a rozhodli jsme se, že ho musíme přeložit do češtiny,“ uvedla Jarmila Emmerová.
A dodala: „Marťanskou kroniku mi pak nabídlo nakladatelství, ač jsem ještě byla začínající překladatelka. Škvorecký už se místo překládání věnoval vlastní tvorbě, takže to vlastně byla moje první samostatná práce, kterou jsem dělala moc ráda a dodnes si toho velice vážím.“ Za sebe by Bradburyho charakterizovala spíše coby multižánrového humanistu než jako autora sci-fi. „Jako překladatelka jeho díla jsem prakticky každé slovo prožila a jsem přesvědčena, že je obdivuhodným mistrem povídky, do které dokáže pod různými pláštíky fantazie promítnout svou starost o hodnoty, bez nichž je lidský život pustý,“ vysvětluje Jarmila Emmerová.
Překladatelka Jarmila Emmerová doporučuje:
„Bradburyho povídek jsem přeložila přes sto a mám oblíbence z různých sfér. Především mám ráda povídku Jezero, která byla poprvé uveřejněna v Temném karnevalu. Je to trochu hororový příběh dětské lásky, do něhož je nenápadným způsobem promítnut velmi vřelý cit. Potom mě baví povídka Hymnoví sprinteři ze sbírky Ilustrovaná žena, která vychází z období, kdy Bradbury pracoval v Irsku a je v ní jemně podaný bradburyovský humor, který se u něho ani neočekává... Třetí moje oblíbená povídka se jmenuje Přemíra beznaděje a objevuje se pouze ve výboru Velmistři sci-fi, který sestavil americký autor Frederik Pohl. Je to krátký textík, kde si autor klade otázku, jak je možné, že si Američané tolik libují v tom, co by se dalo nazvat přemíra hloupých a špatných zpráv. Brojí proti reklamě a vadí mu, že místo pořádného soustředění na skutečné události se všechno odehrává v patnáctivteřinových šotech a končí tím, že se tomu musíme bránit sami. Doporučuje vypnout televizi, ignorovat lokální plátky a jít si raději s přáteli sednout na zahradu. Což je vlastně velmi aktuální rada.“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
