Španělské kulturní aktuality

Letošní sedmdesátník má na svém kontě už přes tucet románů a čerstvě připravil letní kurz pro Mezinárodní univerzitu Menéndez Pelayo. Zájem o kurz Eduarda Mendozy byl takový, že univerzita musela přesunout místo jeho konání do hlavní auly, a kromě studentů se tu objevili i novináři.

V sérii přednášek s názvem Knihy, které musíte číst, předestřel slavný spisovatel nejen doporučenou četbu, ale také svůj vztah k ní a k literatuře vůbec. Hned na úvod se vymezil vůči tradičnímu pojetí literatury jako dobré, jako aspirinu lidstva. „V dějinách se najde hodně zločinců, kteří měli rádi knihy, a vytříbenost někdy vede ke krutosti. Knihy nezlepšují, vyprávějí,“ řekl Mendoza na jedné z přednášek a připomněl, že ještě před nedávnem byly například všechny ženy v románech buď čarodějnice anebo hloupé. Miguel de Cervantes, Primo Levi, Dostojevskij, Tolstoj, Jane Austenová nebo Calderón de la Barca to jsou někteří z doporučených autorů. Mezi knihami nechybí Don Quijote, „protože je vždy v dobrém rozmaru. Jen Nabokov, což je imbecil, tvrdí, že je to krutá kniha,“ zaznívá na jedné z přednášek.

Velkým teoretikem, ale také průlomovým praktikem španělské fotografie byl Oriol Maspons, který 13. srpna zemřel. Základní poučka, ke které ve své době došel a se kterou proměnil španělskou fotografii je prostá: umění a užitnost jdou ve fotografii ruku v ruce. Této poučce byl Maspons od začátku své kariéry věrný – a fotografii se věnoval jako profesionál už v době diktatury, kdy vládla cenzura a nebylo moc práce: reklamy bylo pomálu a nakladatelství byla konzervativní.

Brzy však Katalánec spolupracoval s nejlepšími periodiky své doby a připravil reportáže o Pablu Nerudovi, Ernstu Hemingwayovi anebo Jackie Steward, jako reportér pokrýval některé události v Chile, USA, na Thailandu, Filipínách nebo v Nigérii, na knihách spolupracoval s Miguelem Delíbesem nebo Camilem José Celou a v šedesátých letech pracoval jako fotograf pro Federica Feliniho.

Oriol Maspons byl také jedním z prvních španělských fotografů, kteří došli mezinárodního uznání, když v roce 1958 newyorské muzeum moderního umění zakoupilo tři jeho fotografie do svých sbírek.

Ve věku 84 let zemřel v Barceloně umělec, který svou tvorbou i reflexí napomohl vzniku celé jedné generace španělských fotografů – zlaté generace 50. a 60. let.

Na úplně jiném kvalitativním konci tvůrčího spektra stojí jedna zpráva, která proběhla i českými médii, zpráva o nechtěném, ale zpečetěném úspěchu Cecilie Giménez, autorky restaurátorské přemalby Krista ve městečku Borja v provincii Zaragoza. Původně nepovedená a nechtěná přeměna malby s názvem Ecce Homo na Ecce Mono, Ejhle opice, plní nový účel jako lákadlo na turisty z celého světa. A jeho autorka kromě toho, že městečku přinesla nejdřív ostudu a hned pak slávu a peníze, dnes už vystavuje své původní obrazy. Celkem dvacet pět děl v jejích vlastních očích prý smývá hanbu z nepovedené opravy, postrádají ale nezáměrné „kvality“ Krista.

Katolická nadace, která vlastní kostýlek, zatím už stihla vybrat 50 000 eur na vstupném a fresku se rozhodla ponechat ve stávajícím, celosvětově proslaveném stavu. Za rok fresku navštívilo podle deníku El Mundo 70 tisíc turistů a dostala se už i na etikety lahví místního vína.