Současní skandinávští básníci

Na začátku října byla 2011 zveřejněna zpráva, že švédský básník Tomas Tranströmer obdrží Nobelovu cenu za literaturu. Švédská Akademie se rozhodla udělit básníkovi cenu za to, že „ve zhuštěných a prosvícených obrazech nabízí nový způsob nahlížení skutečnosti“. Odůvodnění je velmi přesné. Všech třináct sbírek, které od roku 1954 vydal, nese jasně rozpoznatelný hlas básnické dikce, která staví na nepřetížené, ovšem i nejednoduché obraznosti a naprosté preciznosti výrazu. Tranströmerovy básně mají svou průzračnost a přísný řád, který ústí z důvěrně známé sféry přítomného okamžiku kamsi jinam. Tyto průlomy ze všednodennosti jsou také důvodem k tomu, že se někdy poukazuje na mystický rozměr jeho díla. Jejich síla ale závisí v tom, že předkládá cosi velmi přirozeného.

„Uvnitř tohoto velikého labyrintu se nedokážu zbavit představy dalších a dalších labyrintů… I řeč je labyrint, jeho chodby se neustále rozrůstají, protože slova je tvoří v průběhu, na své nekončící cestě k věcem, jejichž stíny leží kdesi vzadu v bortivých chodbách. A všechny tyto labyrinty dýchají, otevírají se a zavírají, otáčí a zrcadlí se v sobě i mezi sebou, všechny ty zrcadlové obrazy prosakují a nad vším splývají v jednotný dech obrazu světa“. Těmito slovy popsala dánská básnířka Inger Christensenová svou vizi světa v jeho spletité unikavosti. Pro Inger Christensenovou byla tato neuchopitelná spletitost, v níž přeci jen lze spatřit záblesk jakéhosi prvotního rozvrhu, trvale přítomným tématem básnických skladeb, her i románů. Její dílo To je hlavním dílem dánské odnože experimentální literatury, tzv. systémové poezie. Tento směr by se mohl jevit jako předchůdce konceptuální poezie, která dnes vzniká ve Skandinávii a anglosaském světě.

Zatímco klíčem k rozkrývání okolního světa je dánské básnířce struktura, norskému básníkovi Rolfu Jacobsenovi byla klíčem laskavá, nevtíravá obraznost. Sdílný a dodnes současný jazyk a nepatetická dikce jeho textů si vždy nacházely své publikum. Rolf Jacobsen byl také nejpřekládanějším norským básníkem druhé poloviny 20. století – mezi jinými ho překládali Robert Bly či Hans Magnus Enzensberger – a také jedním z nejčtenějších. Jeho poslední sbírku Nattåpent (česky Otevřeno non-stop z roku 1985), kterou vydal v osmasedmdesáti letech, překonal výší prodaného nákladu v této dekádě jen Norský církevní zpěvník. Nedlouho po básníkově smrti v roce 1992 vznikla v Hamaru, kde prožil většinu života, také „Společnost přátel Rolfa Jacobsena“. Ta zde pořádá jeden z významných celoskandinávských festivalů poezie, který nese autorovo jméno.

Jan Erik Vold patří ke generaci autorů, kteří debutovalikolem poloviny 60. let. Tato doba byla pro norskou literaturu zlomová. V roce 1965 bylo zavedeno důležité opatření, tzv. innkjøpsordning, tedy systém, kdy stát skupuje část nákladu a distribuuje knihy do knihoven. Tím bylo o budoucnost norské literatury postaráno ekonomicky. Zároveň dospěla první generace, která už neměla zážitek války v živé paměti. Významný byl i vznik tzv. studentské veřejnosti. Nová generace znala jazyky, studovala v zahraničí, přejímala kriticky i nadšeně podněty mezinárodní popkultury. Mladí spisovatelé cítili, že musí ve změněné společenské atmosféře hledat adekvátnější způsob vyjádření. Úkol, který si předsevzali, lze formulovat následovně: najít vlastní výraz a přivést domácí literaturu na úroveň se světem – zabývali se postupy experimentální literatury, fascinoval je nový román, beckettovský absurdismus, happening jako forma, která odhaluje umělecké dílo coby proces, do jehož průběhu jsou zahrnuti i diváci, jazz, blízká jim byla otevřená estetika východní poezie nebo třeba zenové myšlení. Ke každému ze jmenovaných témat by mohla vést ve Voldově tvorbě tenká pomyslná nit.

Podobně jako norský básník Jan Erik Vold, který se představil na jaře roku 2012 v České republice na Pražském festivalu spisovatelů, tak i Einar Økland patří ke generaci autorů, kteří významně přispěli k proměně norské literatury v 60. letech a jejich poetiky jsou živé i dnes. Einar Økland vystudoval psychologii, ale jako psycholog pracoval jen krátce. Patří k nejvšestrannějším autorům norské literatury po roce 1945 a typická je pro něj nebývalá schopnost nově uchopit řadu různých žánrů. Dosud vydal nebo redigoval více než 60 titulů ve všech myslitelných oblastech – od dětské knihy, přes knihy pro dospívající i dospělé a dílem se zasloužil i o to, že se rozdíl mezi těmito třemi čtenářskými skupinami stírá. Jazyk jeho knih je velmi otevřený a přístupný. Ostatně Okland také vytrvale a přímo s vědeckou fascinací zkoumá přirozený, běžný jazyk, o němž říká, že „je téměř nevyčerpatelný, má ze všech modů řeči nejsilnější myslitelný výraz.“

Vladimíra Bezdíčková (na základě textu autora pořadu Ondřeje Buddeuse)