Sólo pro houslistu Martina Válka

18. říjen 2005

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

"Na housle hraju od pěti let, i když v dětství jsem chtěl být spíš fotbalistou, přijali mě dokonce na výběrovou sportovní školu," svěřuje se houslista Martin Válek (35), absolvent pražské konzervatoře, studia na Yale University v USA a AMU. Jeho jméno se objevuje téměř současně na přebalu dvou hudebních novinek: na nahrávce, kterou vydává Radioservis společně s ArcoDiva, se představuje se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu za řízení svého otce, letošního jubilanta Vladimíra Válka, v Koncertu pro housle a orchestr, op. 53 Antonína Dvořáka a v Houslovém koncertu, op. 14 Samuela Barbera.

Nahrávky vznikly letos v létě ve studiu Českého rozhlasu. Na dalším cédéčku Radioservisu hraje se souborem Epoque Quartet, který vede a jehož je prvním houslistou, Smyčcové kvartety Clauda Debussyho a Maurice Ravela.

Martin Válek rád spolupracuje s otcem a je zvyklý i na společné natáčení, např. pro Český rozhlas; z desky se SOČRem má ovšem velkou radost: "Pro interpreta je vždy paráda, když mu vyjde deska. A já měl možnost natočit novou sólovou desku zas až po letech." (Na té předchozí, kterou v roce 2000 vydal Radioservis, hraje s rozhlasovými symfoniky houslové koncerty J. Sibelia a S. Prokofjeva.)

Má blízký vztah k oběma skladbám. "Barberova hudba mi sedí, a pokud jde o Dvořáka, jsem přece český houslista - nelze jinak, než ho mít rád." Vztah k Dvořákově hudbě mají s otcem společný, "... i když se náš hudební vkus částečně liší. Je to pochopitelné, jsme každý jiná generace. Zatímco otec ve volném čase poslouchá hudbu amerických big bandů z 50. let, já poslouchal Ivana Mládka i Beatles a později jsem velmi přilnul k modernímu jazzu, k autorům, jako jsou třeba Chick Corea, Miles Davis nebo Pat Metheny. A když se chci odreagovat, pustím si Stinga."

Martin Válek často hraje jazz i s Epoque Quartetem: "Hrajeme úpravy jazzových standardů, některé věci se snažíme upravovat i sami, nebo si pozveme kamarády, výborné muzikanty, například Honzu Kučeru a Petra Vajsara, kteří to velmi dobře umějí. Na přání pořadatelů dost často hráváme v první půlce koncertu klasický repertoár a ve druhé jazz."

Nové cédéčko Martina Válka|foto: Radioservis

To se asi mladým posluchačům líbí, že? "Mladým ano, ale bohužel ještě nemáme své publikum, takže se někdy stává, že přijdou lidi na jazz a v první části koncertu se nudí, nebo obráceně - milovníci klasiky o přestávce utečou."

Ačkoliv v rodině Válků o jazzmany není nouze - vedle Martina se mu aktivně věnuje otec Vladimír i jeho bratr, flétnista Jiří -, s některými skalními příznivci "čisté" klasiky bývá potíž. Martin vzpomíná: "Pamatuju se například na jeden ze seminářů strunné katedry na AMU, kde studenti předvádějí, co se naučili, jak byl kdo pilný. Sedí tam profesoři a hodnotí. S několika spolužáky jsme to chtěli zpestřit a zahráli jednu jazzovou, rytmicky docela náročnou skladbu. Spolužáci z toho byli docela odvázaní, není divu, většinou se tam hrají jen klasické věci. Náš profesor to komentoval s pochopením: No, to se jim pak hraje Bartók! Ale jiný profesor, nejstarší ze všech, radši ho nebudu jmenovat, doplnil velmi skepticky: To oni opravdu umějí zahrát?!"

Album Epoque Quartetu sice přináší skladby klasiků, ale ve své době - a pro mnohé posluchače patrně dodnes - novátorské. Hudební impresionismus se totiž neprosazuje nijak lehce.

autor: Agáta Pilátová