Směřuji k radikálním cestám. A zajímá mě, jak si televize vybírá témata ke zpracování, říká dokumentaristka Lucie Králová

Původně se zabývala fotografií, nakonec však dala přednost pražskému Institutu základů vzdělanosti (dnes Fakulta humanitních studií). Na školu zpětně nedá dopustit, koncem 90. let na ní učili špičkoví odborníci v oblasti sociologie, filozofie či psychologie, podstatná byla pro školu kromě cizích jazyků i kreativní složka. „Kdybych se nepotkala s tímhle typem myšlení, pravděpodobně nebudu dělat takové filmy, jaké teď dělám,“ míní Lucie Králová. „Usnadnilo mi to schopnost rozlišovat a orientovat se v různých humanitních oborech a pomáhalo zpřesnit způsob, jakým se člověk může ptát při natáčení dokumentu.“

Dějí se mi zvláštní věci

Když pak objevila různé typy tzv. dokumentární kinematografie, došlo jí, že bude moci propojit fotografickou práci se způsobem, kterým se táže po podstatě věcí. „Mně se navíc v životě neustále dějí zvláštní věci. Jedu třeba vlakem, někdo si ke mně přisedne a odvypráví mi půlku života. Líbilo se mi, že jsem na FAMU mohla spojit tuhle fascinaci nečekanými situacemi a výtvarnou práci do oboru, který se nějak jmenoval a měl svou katedru,“ usmívá se.

Dnes je jméno Lucie Králové spojené nejen s režií dokumentárních filmů – ve Vizitce mluvila například o svém úspěšném studentském snímku Zlopověstné dítě anebo o dokumentární detektivce Ztracená dovolená – , ale také s dramaturgií filmů kolegů, pedagogickou činností a s knihou Rozumět televizi. Ta se zabývá tím, jak institucionální mechanismy České televize ovlivňují oblast dokumentární tvorby, a vyjde na podzim v nakladatelství NAMU. „V rámci výzkumu jsem udělala několik desítek rozhovorů. V knize také zkoumám, jaké má Česká televize představy o tom, jak má vypadat dokumentární film pro ni vhodný, a také jak vnímá jeho autory i dramaturgy. Byť filmaři s televizí dlouhodobě svádějí určitý typ polemiky až zápasu, je to zároveň nejvýznamnější producent a koproducent dokumentárních filmů v naší zemi a bez podpory České televize by většina dokumentů nemohla vzniknout.“

Z natáčení filmu KaprKód, Lucie Králová s kameramanem Tomášem Stankem, libretistou Jiřím Adámkem|foto:Petr Vondráček

Po cestě zahraničními festivaly bude mít v říjnu na jihlavském festivalu českou premiéru její nejnovější film, dokumentární opera Kaprkód. Na základě dosud neprobádaného soukromého archivu Králová s libretistou Jiřím Adámkem a skladatelkou Petrou Šuško oživuje formou archeologické operní rekonstrukce osud polozapomenutého skladatele a rozporuplného člověka Jana Kapra (1914–1988). „Byl to plodný autor propagandistických písní, ale prošel hlubokými proměnami. Podstatnou součástí filmu jsou jeho vtipné osmimilimetrové amatérské filmy, často koncipované jako hrané scénky,“ poznamenává autorka s tím, že cílem snímku bylo zkoumat, jak lze dnes pouze ze zachovaných stop porozumět odkazu člověka, který je do určité míry spoluautorem filmu. „Posmrtně si vlastně ozvučuje svoje němé filmy,“ dodává.