Společenská témata mi dávají smysl, chci je točit dál. Baví mě, když film otevře debatu, říká dokumentaristka Adéla Komrzý

Dva mladí, empatičtí lékaři na Klinice paliativní medicíny při pražské Všeobecné fakultní nemocni a lidé, kteří se sice nacházejí na konci životní cesty, ale chtějí ji dokončit v souladu se svými prioritami, bez bolesti a v okruhu blízkých. Toto silné téma do svého absolventského snímku Jednotka intenzivního života zpracovala dokumentaristka Adéla Komrzý. Loni v létě se film s úspěchem promítal na karlovarském festivalu, nedávno získal Cenu české filmové kritiky a šanci má i na Českém lvu. Pro Adélu coby dokumentaristku je na celé problematice paliativní péče, k níž se dostala po přečtení článku s lékaři Ondřejem Kopeckým a Kateřinou Rusinovou, zajímavé zejména téma komunikace.

Lékařka Kateřina Rusinová ve snímku Jednotka intenzivního života|foto:Nutprodukce, Film Servis Festival Karlovy Vary

Právě neschopnost mluvit o věcech posledních, případně neschopnost či nemožnost udělat si na debatu dostatek času, je palčivým bodem české medicíny. V celém problému zahlédla zároveň obecné rysy vypovídající o naší společnosti. „Zaujalo mě, jak se lékaři učí zpracovávat emoce, jak se sami učí mluvit o věcech tak základních, jako je konec života,“ konstatuje filmařka a k dobru v rozhovoru přidala historku s hercem Davidem Novotným. Lékařům – Kateřina Rusinová totiž kromě medicíny vystudovala také DAMU a k herectví má proto blízko – sloužil jako „figurína“ k nacvičování tohoto typu rozhovorů. Podrobně ale mluvila také o průběhu natáčení i o tom, jak důležité pro ni bylo ukázat jinak velmi zaneprázdněné lékaře v momentech odpočinku a kontemplace.

Komunikujete se svými mrtvými?

Jednotka intenzivního života ovšem není Adélin jediný snímek z poslední doby. V procesu je natáčení dokumentu o přijímacím řízení na AVU, kterým přispěje k oslavám 220. výročí založení školy, a ve Vizitce mluvila také o Viva Video, Video Viva o průkopnících československého videoartu. Patřil mezi ně i Adélin dědeček Radek Pilař (1931 – 1993). Jestliže širší veřejnost jej vnímá hlavně jako autora večerníčkových postav Rumcajse a Manky, Adéla má na tvorbě svého dědy ráda hlavně malbu ze 70. a 80. let a také deníkové zápisky s postřehy směrem k umělecké tvorbě.

Rumcajs a Manka z pohádek Václava Čtvrtka|foto:Profimedia

Ačkoliv se v životě v podstatě nepotkali, skrz jeho odkaz na něj, jak ve Vizitce řekla, myslí často, a to od dob, kdy se ji na přijímačkách na FAMU při diskusi nad sadou fotografií stánkařů z Olšanských hřbitovů ptali, zda komunikuje se svými mrtvými. „Stal se mým majákem, ke kterému se obracím. Byl mi nejblíž v tom, že sám tvořil, pracoval s filmem i malbou,“ říká filmařka, která rok před přijetím na FAMU vyplnila studiem dějin umění. „Zajímala mě kurátorská, organizační práce, vrhat světlo na zajímavé věci,“ popisuje důvod výběru tohoto oboru.

V dubnu se Adéla Komrzý chystá na cestu po Nepálu, od které si slibuje pročištění hlavy, společenským tématům se ale chce věnovat dál. „Dává mi to smysl, baví mě, když film otevře debatu. Mám třeba radost z toho, že po Jednotce intenzivního života vznikl při Klinice paliativní medicíny nadační fond.“