Sloužení Jana Knapa

Narodil se 8. července 1949 v Chrudimi, v roce 1968 zkoušel na Stavební fakultě VUT studovat architekturu, nakonec však v roce 1969 emigroval – nejprve do Brazílie, následně se usadil v Düsseldorfu, kde začal na Akademii výtvarných umění studovat u Gerharda Richtera. “Pro mnohé moderní umělce je velkým mentorem, ale já musím říct, že mě toho moc nenaučil,” krčí rameny Jan Knap. “Studoval jsem v éře prudkého nástupu moderního umění, Josepha Beuyse či skupiny Zero, ale jejich náhled na umění jsem nikdy úplně neakceptoval. Pak jsem viděl Kieferovy věci, obrovská plátna, která se mi ale zdála němá. Řekl jsem si, že je-li toto esence malířské moudrosti, já chci být hlupák, je-li toto něco, já chci být nic,” říká výtvarník, podle kterého umění nastoupilo cestu volného pádu. “Mám dojem, že dnes umění sází na efekt, moment oslnění, který vzápětí vyšumí. Většina opravdových věcí efekt nemá, proto je pracné je vidět. Ale lidé se dnes nedívají.”

Ze všech těchto důvodů se v roce 1972 přestěhoval do New Yorku. Krátký čas sloužil v americké armádě, zkoušel se prosadit jako ilustrátor, věnoval se abstraktní malbě, myl okna a dělal číšníka. Taky v Americe nějakou dobu pobýval v zen budhistickém klášteře v USA; podobně jako svého času třeba písničkář Leonard Cohen. “Kladl se zde důraz na formální stránku kultivace, náš chrám byl přesnou kopií japonského originálu z 12. století. Denně jsme se učili sedět v lotosovém sedu, to člověk kolikrát i plakal. Když jsem se to asi po roce naučil, už se nic dalšího nedělo. Jeden den jsem najednou věděl, že tady moje cesta končí. A tak jsme se sebral a šel pryč.“ Hledal kam dál – do ruky mu tehdy padla známá knížka Chaloupka strýčka Toma. “Zkusil jsem najít nejbližší kostel a časem se nechal pokřtít. A protože jsem chtěl prozkoumat, zda mě Bůh opravdu nevolá ke kněžství, odjel jsem do Říma a dva roky studoval teologii. Pak si mě zavolal spirituál semináře, pozdější kardinál Tomáš Špidlík. Řekl mi, abych studia zanechal.”

Bez názvu; 1993 |foto: Jan Knap

Poslechl ho, ale víry se nevzdal. “Díky Bohu, o své víře, pro niž jsem se rozhodnul, jsem nikdy nepochyboval. Je to dar. Především v době, která si na zpochybňování prakticky všeho tolik zakládá. Pro člověka je dnes stejně snadné vyměnit partnera jako auto. Mnoho lidí už ani neumí udržovat normální mezilidské vztahy, stále víc a víc osamělých a opuštěných je důkazem odlidštění, které nelze nespojit s odklonem od katolické víry a s ní související morálky,” říká malíř, který se před každou prací snaží modlit. Ostatně jeho víra se odráží i v jeho obrazech. “Snažím se zachycovat biblické motivy a především náměty z rodinného života, protože právě rodina je dnes ohroženým druhem,” říká výtvarník, jehož plátna zychycují výjevy z dětství Ježíše Krista, obklopeného roztomilými putti hrajícími na hudební nástroje nebo si hrajícími s barevným míčem. “Vystavoval jsem v Německu a někdo si na mé obrazy stěžoval: ‘Takový přece život není.’ To já vím taky. On to ale nemá být život, je to obraz.” A právě o ně mají lidé nemalý zájem. “Mohl bych svá plátna prodat ještě dřív, než vzniknou. Dostávám za ně slušné částky. Peníze nemiluji, ony se mi ale pořád zkouší vetřít do přízně, různými svádivými mechanismy,” říká Jan Knap, který po životě ve světě žije dnes v Plané u Mariánských Lázní.

A budoucnost? “Líbí se mi korejský zvyk, kdy výtvarník v šedesáti letech odkládá štětec. Co malíř do té doby nedokončil, už neudělá. V nějakém momentě to prostě položit - už neobtěžovat…”