Škoda Transgasu. V Praze se představilo hnutí upozorňující na skryté architektonické unikáty

25. červen 2019

Jakou budoucnost mají unikátní stavby, které přišly o svůj původní účel a chátrají? Centrum pro středoevropskou architekturu v Praze uspořádalo na toto téma sympozium s názvem Nonument!

Zatímco dělníci vedle budovy Českého rozhlasu rozebírají brutalistickou budovu zvanou Transgas, v pražském CAMPu (sídle Institutu pro rozvoj plánování hl. města Prahy) se 13. a 14. 6. sešlo několik desítek architektů, umělců a teoretiků. Mezi nimi teoretička hnutí Nonument!, slovinská architektka Nika Grabar a umělec Nicolas Gropspierre, autor Subjektivního atlasu moderní architektury.

Ze sympozia Nonument!

„Nonumenty jsou místa, která měla symbolický význam v minulosti, ale protože došlo ke společenským nebo politickým změnám, jsou dnes zapomenutá. Myslíme si, že je důležité myslet na minulost a vnímat vzpomínky a příběhy, které nonumenty vyprávějí,“ definuje základní pojem Nika Grabar.

Idealismus, který zmizel

Subjektivní atlas moderní architektury je kolekce fotek, které jsem začal dělat v roce 2003 a pořád fotím dál, myslím, že je to nějaká moje kompulzivní obsese,“ vypráví Nicolas Gropspierre. „Pár let nazpět mi došlo, že už mám sedm tisíc fotek, chtěl jsem je nějak zorganizovat a jediný logický klíč, který mě napadl, byl trochu provokativní třídit je podle tvarů. Nakonec byl atlas publikovaný jako kniha. Začíná budovami ve tvaru houby, potom přechází v jakési hroudy, pak trojúhelníky snažím se vyčerpat všechny tvary a jako ve smyčce se vracím k tomu původnímu,“ popisuje původem francouzský umělec.

„Spousta těchto budov reprezentuje určitý společenský idealismus, který už se dnes téměř vytratil. Většinou byly tyto stavby budovány po druhé světové válce, kdy jsme v takové ideje stále věřili. Někdy kolem roku 1989 ale začalo takové přesvědčení pomalu mizet a když se podíváte na to, co se děje dnes, vidíte, že už se tak vůbec neuvažuje,“ myslí si Gropspierre. 

Mnoho staveb ztělesňuje ideu pokroku a víru v to, že zítřek bude lepší než dnešek.
Nicolas Gropspierre

„Dnes se budovy staví s tím, aby se peníze, které se do nich investovaly, investorovi vrátily. Když budete stavět divadlo, musí tam být obchod, restaurace, kavárna. Když jste budovali divadlo v 70. letech, nic takového tam být nemuselo.“

Postkomunistická města – dnešní turistická centra

Nika Grabar popisuje svoji domovskou Lublaň jako jeden velký hotel. „Všechno je určené jen pro turistický byznys. Rostou ceny bytů, zahraniční investice leckdy nerespektují místní. Mám pocit, že ideologie turismu Lublaň brzy celou spolkne,“ myslí si architektka a teoretička Grabar.

„Varšava byla za druhé světové války zničena a komunistický režim v jejím ničení dál pokračoval. Je tam dost nesourodá architektura, velká část je z 50. a 60. let – to jsou ty krásné rezidenční bloky bytů. Dnes je ale vidět jak spousta míst prošla změnou kvůli komercionalizaci,“ vypráví Nicolas Gropspierre podobný příběh, jaký známe i z českých měst.

Transgas, Parkhotel nebo Kotvu oceníme plně až za padesát let. Co s nimi ale dělat teď?

Komplex budov Transgas, historické foto, točité schody v hale

V roce 1978 byla dokončena stavba pražského Transgasu, po čtyřiceti letech začíná jeho demolice. Jak se v Česku vede památkám z 60. a 70. let? Jak se k nim chováme a jaký je nejčastěji potká osud?

„Transgasu je velká škoda, je to obecný problém – uznání něčeho jakožto dědictví,“ říká Nika Grabar. „Vždycky když někam jedu dělám si seznam budov, které by mě mohly zajímat. Transgas jsem na svém zeznamu také měl, takže mě mrzí, že se ničí,“ souhlasí Gropspierre. „Vnímám ale i modernistický přístup k tomu, co by mělo a nemělo existovat. Pro modernismus je důležitá funkce. Pokud budova už funkci nemá, neslouží, měla by být zničena,“ vysvětluje s pokrčenými rameny. „Stejná síla, která tyto budovy dává do pohybu, je taky nakonec zničí. Nicméně Transgasu je mi opravdu líto.“

Palác kultury a význam městského plánování

„Všiml jsem si, že vztah k architektuře po druhé světové válce prochází určitými fázemi: fascinace, nenávist, obdiv,“ pokračuje Gropspierre. „Například socialistický modernismus.

Čtěte také

Ve Varšavě máme Palác kultury, mrakodrap moskevského typu, po pádu komunismu ho všichni chtěli zbourat, potom to lidé začali ignorovat a teď je to významná památka města. Takže si myslím, že vztah k brutalismu bude procházet podobnými fázemi. Myslím, že domy které byly zničeny, byli nutnými obětmi, protože byly strženy, lidé si teď uvědomují jejich hodnotu.“ „Klíčové téma je městské plánování,“ myslí si Nika Grabar. „Ráda bych slyšela víc debat o veřejném prostoru, obzvlášť v postkomunistických zemích. Projekty jako Nonument! se snaží tuto debatu otevřít.“

Poslechněte si celý záznam ArtCafé včetně hudebního výběru Jonáše Kucharského z kompilace současného britského folku od kolektivu Stick In the Wheel. Kompilace vznikla jako odpověď na v hudbě stále citelný britský šovinismus, skládá se z písniček sesbíraných v tradici britského hudebního undergroundu od známých folkových umělců a experimentálních skladatelů, ale i lokálních hudebníků. Kolektiv je oslovil s tím, aby v písničkách vyprávěli o místech, odkud pocházejí. Současný britský folk je slyšet v záznamu celého pořadu.

 

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová