Setkání se vzorem

Když si člověk otevře noviny, zjišťuje, že novináři jako by s potěšením vyhledávali právě antivzory... Ty, kteří jsou zábavní. Jsou zábavní, protože nemohou být vzory, vzory jsou považovány za něco, co je nudné.

Odedávna se ve škole píší slohové práce nazvané: můj vzor. Dříve děti psávaly o rodičích. Vyprávěl mi učitel, že v poslední době - podle jeho zkušenosti - velice ubylo prací, ve kterých si děti vybírají za vzor rodiče. V padesátých letech si brávaly děti za vzor ve svých slozích - ať už upřímně, ať už vychytrale - toho nebo onoho politika... Přítel už dlouho nezažil, aby si nějaké dítě vybralo za vzor současného politika... Některé děti si berou za vzor některého z učitelů - to přítel ovšem považuje za konjunkturalismus... A přece člověk potřebuje vzory...

Od antických dob se hledaly, Plútarchovy životopisy, životy svatých, osudy moderních vědců i umělců se stávaly a stávají živou četbou pro tolik pokolení. A přece jakou práci dá dnes najít vzor, který by nebyl aspoň trochu zaprášený minulostí...

I vzory se rozplývají... I vzory stárnou. Jako bychom žili v době veliké inflace, v době veliké inflace vzorů...

Přítel, který je učitelem a kterého jsem citoval, mi vyprávěl, že se zamyslel nad tím, až jeho děti začnou chodit do školy, až ony dostanou za úkol napsat sloh, jaký dostává snad každá generace - sloh : Můj vzor... "Co asi moje děti napíšou ?" řekl mi přítel. Jistě by si přál, aby psaly o něm. Taky mi to s úsměvem řekl. On psal - ještě se na to pamatuje - sloh o vzoru, jakým je mu jeho otec. Teď uvažoval, jestli by si ho některé dítě vybralo za vzor...

Člověk se nestává vzorem ze dne na den, stává se jím zvolna, postupně, každý den přidává nebo ubírá něco z možnosti být vzorem - někomu hledajícímu vzorem - anebo antivzorem. Kdo ví kdo - kdo ví komu - se může stát vzorem dnes...