Šariš a strnulá přízemnost bytí

Je to až překvapivé: aktivity a zájmy všeho druhu, jakkoli někdy svérázné a bizarní, jsou spojené hlavně s generacemi víceméně odcházejícími, zatímco ty mladší se utápějí v budování rodinného hnízdečka a omezeném duchovním i hmotném obzoru. Podobně jako Rychlík i Škop přiměl své "hrdiny", aby vystoupili na ruiny šarišského hradu a společně zauvažovali nad vyhlídkami tohoto malebného, ale také drsného a chudého kraje. Tak se aspoň na okamžik protnou osudy lidí, kteří by se jinak sotva sešli.

Uhlídáme dávno již ovdovělou židovskou lékařku, navzdory obtížím stále dodržující rituální příkazy svého náboženství třeba ve stravování. U hrobu svého muže - křesťana - vzpomíná, jak jeho rodiče odmítli kdysi přijít na svatbu. Kromě ní spatříme charismatického, urostlého Roma, mnohokrát sice trestaného za násilnosti, ale přesto nyní dohlížejícího na dodržování zákonů. Z anonymity vystoupí Rusín, věnující všechny síly kulturnímu i sportovnímu rozvoji tohoto upozaděného etnika. Pohlédneme do stále živoucích oček šarišského staříka, jenž dokumentuje místní reálie, zapomínané pozvolna i těmi, které donedávna obklopovaly.

V ruinách šarišského hradu se aspoň na okamžik protnou osudy lidí, kteří by se jinak sotva sešli|foto: 365dni.sms.cz

A také uvidíme dva zástupce mladé generace, pro něž vysněnou metou je spokojený život v dobře zařízeném bytě. Přesně podle vzoru zábavních televizních programů, vzbuzujících iluzi sladkého života. Právě průhledy na televizní obrazovku, která se zabydlela v soukromí lidí často víc, než je zdrávo, vypovídají o velice sporném mediálním obrazu, který je o tomto světě vytvářen a podílí se i na jeho zkresleném vnímání. Varovně zní jen zdánlivě mudrlantský postřeh, že lidé se musí naučit být sami sebou, protože jinak nebudou ničím.

Marko Škop nechává své hrdiny, aby sami vypověděli a komentovali, proto je provází jak v rodinném prostředí, tak při jejich dalším počínání mimo domov; snaží se v nich vyvolat vzpomínky či asociace, občas si vypomáhá doplňující otázkou, zpřesňující příliš obecný výrok. Nijak nezastírá svou přítomnost, několikrát ponechává v záběru i tyč s mikrofonem. Jako kdyby tak chtěl naznačit, že i on sám se stává součástí příběhu.

Iné svety prostupuje jistá melancholie: Škop zaznamenává, jak ledasco odchází do nenávratna (třeba vymírající židovská komunita, která zanedlouho nebude mít dost členů na to, aby se vůbec sešla k pobožnosti). Dochází ke zmuzejnění dosud živých tradic (jak naznačuje navenek slavnostní sjezd Rusínů), převažuje strnulá přízemnost bytí (nejzřetelnější u romského obyvatelstva, ale týkající se i "bílých"). Aniž by to přímo vyslovil, režisér zkoumá, kdo nastoupí na místa dosavadních nadšenců, z nichž vyzařuje zaujetí a obětavost, s jakými přesáhli své privátní zájmy. Jeho odpověď je víc než skeptická.

Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD (galerie)

Iné svety (2006), dokumentární, Slovensko, 78 min.
Scénář a režie: Marko Škop, kamera: Ján Meliš, dramaturgie: Jan Gogola ml., zvuk a střih: František Krähenbiel
Hrají: Ján Lazorík, Fedor Vico, Katarína Hrehorčáková, Ignác Červeňák, Stano Čorej a Tóno Triščík