Sama si zasadila třináct bodných ran, tři přímo do srdce. Nebo to bylo jinak? Do kin vstupuje dokument Aneta

„Měl jsem strach o svou bezpečnost i bezpečnost svých spolupracovníků. Na druhou stranu jsme během natáčení drželi nad naším projektem velké informační embargo, čímž ten strach značně klesnul,“ přiznává režisér. Skutečnost, že je snímek odtajněn, bere jako štít. „Jestli mě v tuhle chvíli někdo ublíží nebo ne, už vlastně není podstatné. Film totiž od teď uvidí příliš mnoho lidí a zprávu, kterou chceme filmem vyslat, to nezastaví,“ dodává.

Tou zprávou je podle něj varování před systémem a jeho případnými chybami. „Chtěl bych naším snímkem říct, že se můžeme mít lépe a spravedlivěji. Přitom neříkám, že policie dělá svou práci špatně. Paradoxně si myslím, že by si zasloužila větší rozpočty a navýšení kapacit, aby se chyby neděly,“ upozorňuje. Nemaskuje přitom, že se přiklání na stranu těch, kteří oficiální závěry policie zpochybňují. Vyšetřovatelé si ale vždy trvali a trvají na svém.

Pomůže nadhled?

Hlavními aktéry události byli tehdy vedle Anety její tehdejší přátelé Kateřina a Ahmad. Filmaři postavili v ateliéru přesnou repliku bytu, kde k tragédii došlo, a osudné okamžiky snímají shora. Podle Sádka proto, aby mohli diváci rozhodující situace sledovat doslova s nadhledem. Pro každého z hlavních aktérů událostí, tedy Anetu, Kateřinu a Ahmada, měl přitom vždy po třech hercích. „Důvody byly jednak pragmatické, ne vždycky měl každý čas, jednak bezpečnostní. Aneta byla jenom jedna a nechtěl jsem, aby s ní byl ve filmu spjat jenom jeden obličej, aby celá marketingová tíha ležela na jedné herečce. A další věc: představte si, že by herce představujícího Ahmada potkal někdo na ulici, myslel si, že jde o skutečného Ahmada, a zmlátil ho. Takže zase: chtěl jsem marketingovou zodpovědnost rozmělnit mezi víc herců a tím je neohrozit,“ vysvětluje režisér.

Mimochodem: během filmové rekonstrukce odmítla paní Rodová podat ruku herci představujícímu právě Ahmada. Tak silný pro ni ten okamžik byl. „Přestože jsme všichni včetně jí věděli, do čeho jdeme,“ potvrzuje Jiří Sádek.