Rutina jako strategie přežití. Švédská novinářka Clara Törnvall pitvá v knize Autistky svoji vlastní diagnózu i ženy na spektru obecně

Celoživotní pochybnosti, co je s ní v nepořádku a která psychiatrická diagnóza by na ni snad už mohla sedět, ji až po čtyřicítce konečně dovedly k závěru v podobě diagnózy toho, čemu se dřív říkalo Aspergerův syndrom. Ale proč to, proboha, tak trvalo? Proč jsou takzvaně vysokofunční autistky ve společnosti téměř neviditelné? Je jich méně než mužů se stejnou diagnózou, nebo svou jinakost dokážou lépe skrývat? Jak se vypořádávají se světem a s čím zápasí?

Ruční práce a Rubikova kostka

„Veškerý výzkum se dříve dělal na chlapcích a mužích. Takže když se zkoumalo například to, jaké mají zvláštní záliby, došlo se k tomu, že je zajímají třeba vlaky, Rubikova kostka, vesmír a science fiction. A věda tím pádem došla k tomu, že takhle ta diagnóza vypadá. Jenže záliby holčiček můžou být jiné ‒ třeba malují, píší nebo se věnují nějaké rukodělné činnosti. Ale to se za zvláštní zálibu nepovažovalo, protože už existovala jiná představa. A ty dívky do toho nezapadaly, takže dostaly jinou diagnózu. Protože autista je přece Rain Man, že,“ líčí Clara Törnvall. A dodává? „Odlišný přístup k výchově je ten druhý důvod, protože na holky klademe jiné nároky než na kluky. Holkám se má dařit ve vztazích, mají mít spoustu kamarádů a vyznat se v tom, jak se správně společensky chovat. A tak je v tom odmalička trénujeme, zatímco kluky klidně necháme, ať si někam zalezou a věnují se své zvláštní zálibě. A holčičky se mezitím naučí svoje specifika zamaskovat.“

S čím se v každodenním životě potýká sama autorka? Na co si dává pozor a s čím se naučila pracovat? Co může spadat pod zvláštní záliby? K čemu je dobrá rutina a proč mají autisté rádi sociální sítě? Na to se Clary Törnvall ptala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.