Fikce je nástroj zkoumání světa. Knihy vědí víc než jejich autoři, říká islandská spisovatelka Sigríður Hagalín Björnsdóttir

Sigríður Hagalín Björnsdóttir s knihou Ohně ‒ láska a jiné katastrofy|foto: Jan Křikava, Argo

Z jejích knih by se mohlo zdát, že je ohledně lidské podstaty poměrně skeptická, ale skutečnost je složitější. V románech Ostrov (Fobos, 2019) či Ohně – láska a jiné katastrofy (Argo, 2022), které vyšly česky (Ostrov v překladu Lucie Korecké; Oheň – láska a jiné katastrofy v překladu Martiny Kašparové), zkoumá nejen nejistotu udržitelnosti civilizačních nánosů v situacích krize, ale i tektonické zlomy v nitrech svých protagonistů, jejichž pohodlnou a zdánlivě stabilní existenci dokáže snadno rozmetat nejen sopečná erupce nebo komunikační výpadek, ale i poryvy emocí.

Co jsme vlastně zač?

„Tohle je jedna z věcí, které mě na psaní tak fascinují: Že někde začnete, máte jen nejasnou představu o svých postavách a pak musíte přijít na to, co se s nimi bude dít. A právě katastrofy nás staví před zajímavou zkoušku: Když se kolem vás všechno rozpadne, co to udělá s vámi? Dostojíte svým ideálům, budete dobrým člověkem, který pomáhá ostatním, nebo budete myslet jen na sebe a pokusíte se přežít za každou cenu? Co jste vlastně zač? Žijeme v tak chráněném prostředí, že vlastně nemůžeme vědět, jestli jsme dobří, nebo ne,“ popisuje Sigríður Hagalín Björnsdóttir, proč na své postavy sesílá takové pohromy. A dodává: „Jsem realistka a docela praktický člověk. Ale když píšete beletrii, dotýkáte se něčeho podvědomého, co nelze vysvětlit vědou nebo fakty. Knihy vědí víc než lidé, kteří je píší.

Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Ostrov|foto:Fobos

Například Ostrov jsem napsala roku 2016 ještě před Trumpem, před Brexitem a předtím, než se populisté dostali k moci v mnoha zemích v Evropě. Bylo to ještě před pandemií, která nás uvrhla do podobné izolace, v jaké se ocitají moje postavy v té knize. Anebo román Ohně: čtyři měsíce po tom, co kniha vyšla, na Islandu opravdu vybuchla sopka nedaleko místa, kde se to stane v knize. A přitom tam k erupci nedošlo už osm set let.“

Je tedy realistická, optimistická, nebo skeptická? Co má Anna Karenina společného s vulkánem? Jak coby televizní reportérka vnímá politické představitele a proč je ve svých prózách vykresluje spíše v temných barvách? Jak se její novinářská zkušenost propisuje do její beletrie? Proč je třeba pokládat nepříjemné otázky a proč žurnalistika neposkytuje komplexní obraz světa? A musí autor vědět dopředu, jak to všechno dopadne? Na to se islandské spisovatelky ptala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.