Ruská revoluce a umění

Sto roků od bolševické revoluce a Ruský týden

• Upravit
• Smazat

Od pondělí 6. listopadu můžete ve vysílání Českého rozhlasu Vltava sledovat projekt Ruský týden, který se váže k výročí sta let od vypuknutí jednoho z velkých dějinných zvratů 20. století.

Ačkoliv nás od počátku dějů, o kterých bude řeč, dělí sto let, jejich interpretace není ani zdaleka uzavřená. Až do 80. let 20. století byly mnohé prameny nedostupné a výklad se často podřizoval vztahu k sovětskému zřízení, které revoluci oslavovalo jako svůj zakládající kult. Nynější Rusko je sice nekritické k sovětským dějinám, neadoruje ale revolucionáře – kosmopolity, kteří proklínali monarchii a pravoslaví. Tím spíš je dnes třeba nových zamyšlení nad tehdejšími konstelacemi, byť jsme schopni je nahlížet jen fragmentárně a zprostředkovaně.

Pětidílný seriál o vztazích kulturních elit a revolučních dějů jsme rozdělili do částí věnovaných literatuře, filmu, humanitním vědám, performativním uměním a emigraci.

Spisovatelé, ať už se na počátku 20. století hlásili k symbolismu či počínajícím avantgardním hnutím, vzývali revoluci jako slibný počátek nového světa a nového věku nových možností pro nové lidi. Byla to však tatáž revoluce, v jejímž čele po roce 1917 stanuli inteligentní cynici Vladimir Uljanov, řečený Lenin, a Lev Trockij? Svědectví o zážitku revolučních kataklyzmat zanechali téměř všichni literáti, jen některé knihy se ale staly kanonickými – jako deníky Ivana Bunina nebo zdrcující eseje budoucího otce socialistického realismu Maxima Gorkého, jemuž před revolucí učaroval daleko spíš Nietzsche než Stalin.

Další díl nás zavede do oblasti filmu. Raná sovětská kinematografie patří ke světové špičce ohledně promýšlení smyslu a výstavby filmového obrazu. Revoluční politika přikládala možnostem filmu obrovský význam. Proto jsou díla kultovních režisérů Sergeje Ejzenštejna, Dzigy Vertova, Michaila Kaufmana nebo Sergeje Dovženka bez souvislosti s revolucí a jejími požadavky nemyslitelná.

Těsně před revolucí se formují první instituce ruských formalistů, radikálních badatelů, jejichž revoluční pojetí artefaktu a uměleckého procesu zásadně ovlivnilo evropskou a americkou teorii humanitních věd, ačkoliv seriózní překlady do západních jazyků měly zpoždění 50 let.

Divadlo, tanec a veřejné performance postavily výboje 10. let do služeb nového režimu, ale brzy se ukázalo, že jejich nápaditost, vyvolávající mezinárodní úspěchy, je pro domácí prostředí a masový vkus příliš znepokojivá.

V otevřeném, byť často ambivalentním konfliktu s revoluční mocí byli všichni, kdo se z Ruska odstěhovali a sledovali revoluci ze zahraničí – z takzvané emigrace. Všichni výše zmínění tvůrci se podíleli na jednom z nejnapínavějších příběhů moderních dějin, v němž se hrůza teroru spojuje s nebývalým vzmachem lidské kreativity.

Připravil: Tomáš Glanc

Natočeno v roce 2017.