Rukopis nalezený v kapse, Konec hry, Boby a další povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara

Julio Cortázar je jednou z hlavních postav boomu hispanoamerické literatury. Spolu s Carlosem Fuentesem, José Donosem, Gabrielem García Márquezem a Mariem Vargasem Llosou tvoří onu bájnou pětici autorů, jejichž romány objevily světu literární bohatství Latinské Ameriky.

Cortázar je stejně jako jeho souputníci autorem velkých románových děl, hlavní význam jeho díla ale spočívá v povídkách. Cortázar je totiž mistrem fantastické povídky, která má v Jižní Americe a konkrétně v laplatské oblasti nejen bohatou tradici, ale také ve 20. století čilý život – stačí zmínit o 15 let staršího Jorgeho Luise Borgese. Cortázar je Argentinec, který se narodil v Bruselu okupovaném Němci (26. 8. 1914) a zemřel v Paříži poté, co se na protest proti vojenskému režimu ve vlasti stal oficiálně Francouzem. Většinu života žil v Argentině, jinak na různých místech Evropy.

Hra a hravost se dá vztáhnout na celé dílo Julia Cortázara, pokud hravost považujme za širší alternativu humoru. Autorova lehkost vyprávění je zdánlivá, vše je pečlivě propočítáno, vypravěč je pečlivě vybrán. Smyslem Cortázarova psaní je vždy znejistit čtenáře – z obyčejných anekdot se stávají boje o život, nebo dokonce souboje o existenci a její smysl. Právě proto, že Cortázarovy povídky směřují od všedního, banálního, obyčejného, k meznímu, nadobyčejnému, existenciálnímu, jde tak trochu o hravý jazz 50. a 60. let, který swinguje k nečekaným akcentům, možná nečekaně temným rovinám, snad i k tangu. Vypravěč nás často ujišťuje, že se vlastně nic neděje, ale čtenář je veden k otázce: „Nic se neděje?“ a dále k jistotě: „Tady se něco děje, ale co?“.

Nocí naznak

Dvě časově i geograficky vzdálené roviny příběhu propojuje postava identického vypravěče. V jedné z nich je v současné Paříži obětí nehody na motorce a léčí se v nemocnici. V druhé prchá pralesem před lovci z kmene Aztéků, kteří loví lidské oběti. Co je jen zlý sen a co skutečnost?

Zakryté dveře

Obyčejný hotel v centru Montevidea, obyčejný pokoj s koupelnou ve druhém patře a v něm obyčejná stará skříň. Zakrývá nepoužívané dveře do vedlejšího pokoje, odkud se v noci ozývají zneklidňující zvuky.

Boby

Boby je malý kluk, právě mu bylo osm let. Jeho teta si ale všímá, že s ním není něco v pořádku. V noci špatně spí, má noční můry. Co trápí malého Bobyho? A je to jen v jeho snech?

Změna osvětlení

Povídka vystavěná na půdoryse rozhlasového vysílání a představ o člověku za mikrofonem. Herec podřadných a nesympatických rolí v rozhlasových hrách většinou moc dopisů nedostává. Tak je tomu i u vypravěče našeho příběhu. Když mu pak jednou přijde obdivný dopis na fialovém papíře od neznámé Luciany, nemůže se ubránit svým představám.  

Nikdo za to nemůže, Kapela

Dvě povídky ze sbírky Konec hry. Hra v sobě – podle Cortázara – nese nebezpečí. I běžná situace nás může vtáhnout do hry, v níž prohrajeme. Banální situace se ve vyprávění proměňuje ve fantastickou skutečnost, ruka ve svetru se změní v netvora. Povídka Kapela nás vrhá do absurdní situace: vypravěč jde do kina, kde se dějí zvláštní věci. Ochotnické, vylhané a špatné představení mu náhle vyjeví pravou – a nepříliš lichotivou – podstatu jeho existence. Cortázarovy povídky jsou vždy poněkud tajemné a temné, svou zvláštní perspektivou jsou ale také neobyčejně vtipné.

Konec hry

Hra jako taková je součástí řady Cortázarových próz. V uvedené povídce spolu s autorem vstupujeme do dětského světa. Protagonistkami příběhu jsou tři dívky, která společně hrají hru na sochy. Ranou povídku Konec hry jsme vybrali ze stejnojmenné sbírky z roku 1956.

Rukopis nalezený v kapse

Příběh muže, který hledá lásku v labyrintu pařížského metra, je pravděpodobně  Cortázarovou nejslavnější povídkou. Právě kvůli ní nosí dodnes oddaní čtenáři jízdenky z metra na autorův hrob na montparnasském hřbitově v Paříži.