Rudé boty se prošly po Cannes. Folklor je mi inspirací, i další film bude na motivy pohádky, říká animátorka Anna Podskalská

Anna Podskalská – po Kateřině Karhánkové, Darie Kashcheevě či Dianě Cam Van Nguyen další úspěšná animátorka z líhně Katedry animované tvorby na pražské FAMU. Její bakalářský snímek Rudé boty, letos uvedený na festivalu v Cannes, vychází z pohádkové předlohy. A není to náhoda, práci s lidovými motivy má ráda ve filmu, ve výtvarném umění i v hudbě, do své Vizitky ostatně zařadila skladby, které národní folklor interpretují. „To, jak novátorsky naše generace s folklorem pracuje, je pro mě velice inspirativní,“ říká. Pohádek se s manželem – střihačem Matějem – chce držet i při přípravě dalšího filmu. „Skýtá to pole plné možností. Dobrou pohádku lze posunout tak, že bude fungovat i pro dospělé.“

Jak vypadá závislost?

Její Rudé boty jsou filmem o závislosti a vznikl z potřeby definovat si, co závislost znamená, jak vzniká a jak se jí vyhnout. Zdůrazňuje, že film nepojednává o násilí na ženách, jak si někteří diváci myslí. „Je to univerzální příběh, který by se mohl stát i muži. Pro nás bylo důležité odvyprávět film beze slov, jen s pomocí silného prožitku emocí. Závislost tu zosobňují rudé boty, které hrdinku vláčí a rasují, stejnou roli má místy hororová hudba,“ upřesňuje Anna Podskalská. Pohádkovému námětu odpovídá i metoda olejomalby na skle, jejíž princip ve Vizitce detailně popsala.

Za nejlepší animované dílo vybralo 114 členů Rady animovaného filmu studentský snímek Rudé boty od Anny Podskalské|foto:Anifilm

Cesta Anny Podskalské k animaci byla, jak ve Vizitce řekla, docela přímá. Od dětství ráda a hodně kreslila, na střední škole studovala ilustraci a grafický design. Na animaci na FAMU, kde je dnes jednou z podmínek přijetí umění odvyprávět příběh, myslela v podstatě během celého středoškolského studia. Podporu měla i doma: rodiče byli častými návštěvníky karlovarského filmového festivalu, dědeček hraje v seskupeních lidové hudby. „Zpětně objevuji svoje kořeny,“ poukazuje na domáckou oblast okolo Boskovic. V duchu se pak často vrací k dílu Břetislava Pojara. „Malinko dusivá, hutná atmosféra“ večerníčku Pane, pojďte si hrát jí prý zásadním způsobem nastavila vnímání estetiky.