Ruce jsem vytrénovala dřív než hlavu. Práce se sklem byla tak těžká, že jsem od začátku eliminovala zbytečnosti, říká výtvarnice Gizela Šabóková

Sklářskou výtvarnici Gizelu Šabókovou nejvíc ovlivňuje příroda, světlo, stín anebo detaily. Jejím koníčkem je kromě práce jízda autem, líbí se jí, kolik vjemů člověku za volantem proletí hlavou. Právě při cestě autem do Krkonoš si před lety všimla opřených skleněných tyčí. „Řekla jsem si, že je to ono. Že to jsou moje nohy, a začala jsem zpracovávat skleněné tyče. Udělala jsem deset věcí, nabídla je do Paříže do galerie Clara Scremini a tak se mi rozjela kariéra po celém světě,“ popisuje cestu ke svému typickému rukopisu kombinujícímu tyče připomínající nožičky a surový, nedořečený tvar. 

Gizela Šabóková: Výstava Torza|foto:Galerie Nová síň

Cesta Gizely Šabókové do světových galerií, muzeí a zahraničních škol však nebyla jednoduchá. „V naší rodině žádní umělci nežili, my měli statky a vinice,“ konstatuje. Její předkové byli po válce vysídleni do Maďarska, maminka s babičkou však zůstaly v nevýhodných podmínkách na Slovensku. „Máma myslela jen na to, abych měla budoucnost, a tak jsme se přestěhovaly do Čech, kde jsem se všechno začala učit od píky.“ Původně toužila studovat cokoliv spojeného s barvami a kreslením (ostatně láska ke kreslení a malování jí zůstala dodnes) a nastoupila do Chlumu u Třeboně do učení na brusičku skla. „Ruce jsem si vytrénovala dřív než hlavu. Hrozně mi to pomohlo, protože jsem pak byla sama schopná rukama udělat cokoliv. Bylo to tak těžké, že jsem se už od začátku při práci snažila eliminovat zbytečnosti,“ vzpomíná.

Torzo nemá začátek ani konec

Nakonec vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, pak pokračovala na pražské UMPRUM pod vedením Stanislava Libenského. „Zářily mu oči. Často nám vyprávěl, co viděl na cestách, povídal nám o umění, architektuře. Jedním tahem uhlu po podlaze ateliéru uměl udělat skvělé prostorové věci. Dával nám křídla, sebevědomí, další rozměr.“  

Gizela Šabóková: Výstava Torza|foto:Galerie Nová síň

Životu ve školním ateliéru chystá věnovat kousek připravované monografie, na které pracuje s kurátorem Richardem Drurym, kunsthistoričkou Sylvou Petrovou, grafickým designérem Robertem V. Novákem a také se svým synem, výtvarníkem Prokopem Bartoníčkem. Ten jí připravil i koncept výstavy v Galerii Nová síň (k vidění je tu do 19. května) a nový princip betonových soklů.

Výstava v Nové síni je nazvaná Torza podle objektů, které ze skla vysekává už několik desítek let. „Torzo nemá začátek ani konec. Může to být krásný detail, silueta, stín, závan větru, kus reliéfu, minimální pohyb světel nebo barvy. Zakreslím si ho do paměti anebo do skicáku a postupně si na něj vytvořím svůj vlastní pohled, který umocním barvou. Tvar utavím jen částečně, pak do něj vstupuju dláty a řezáky. Dávám materiálu šanci sdělit svůj názor,“ popisuje. Když se na chvíli převtělí v pedagožku, svým studentům vštěpuje, aby do sklářské práce šlapali naplno, obětovali jí kus života, snažili se jí uživit a neměli ji jen jako vedlejší činnost. Napomoci tomu může i systém uměleckých škol, který je podle Gizely Šabókové v České republice velmi dobrý.