Hranice jsou pro mě téma dodnes. Kdykoliv a kdekoliv je přejíždím, nemám dobrý pocit, říká výtvarník Jaroslav Abbé Libánský

8 fotografií

O své výtvarné tvorbě mluví Abbé Libánský jako o „uměníčku“ a spíš než za umělce se považuje za kronikáře: věci a život kolem sebe dokumentuje, zachovává, interpretuje. Fotografuje od šesti let. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy bydlel v pražských Dejvicích, takže příchod armád měl jako na dlani. Vše kolem sebe zaznamenával, pomáhal s distribucí letáků, situací žil na sto procent. „Bylo mi šestnáct, byl jsem jedináček a najednou se stalo tohle. Mám pocit, že nic lepšího mě potkat nemohlo, byla to hrozně napínavá doba,“ říká.

Underground? Nejcennější je atmosféra

O pár let později se ovšem dobrodružství překlopilo v neutuchající šikanu. Libánský chodil na rockové koncerty a byl součástí undergroundu, kam se dostal přes svou ženu Dádu. Tady se také setkal s Ivanem Martinem Jirousem (1944 – 2011), který jej jednoho večera poprosil, zda by nevyrobil drobnou fotografickou pozvánku na koncert The Plastic People Of the Universe. „Už nevím, jestli jsem ji udělal, každopádně to bylo moje první setkání s Magorem,“ vzpomíná.

Z výstavy Deset let bez Magora v Galerii Artinbox|foto:Abbé Libanský, Galerie Artinbox

Od té doby svým foťákem zachycoval nejen Jirouse, Václava Havla, Danu Němcovou či Egona Bondyho, ale hlavně celkovou atmosféru undergroundu. Toužil ji přenést i na aktuální výstavu v galerii Artinbox, již její kurátorka Nadia Rovderová pojmenovala Deset let bez Magora. Většinu vystaveného materiálu, jak Libánský řekl, tvoří intimní snímky z Jirousova domu v Prostředním Vydří, a právě ona atmosféra je pro něj i dnešním pohledem nejcennější.

Ve Vizitce mluvil také o svých studiích na střední lesnické škole i na Husově československé bohoslovecké fakultě, o přátelství s Egonem Bondym, jenž mu půjčil poměrně velký obnos na nákup ruiny v Libčicích u Prahy a přímo do zaměstnání mu jako první přinesl k podpisu Chartu 77, anebo o pravidelných bytových prohlídkách. Na začátku 80. let proto dokonal svůj dlouholetý plán a v rámci akce Asanace odešel se ženou a třemi dětmi do Vídně. Vystřídal řadu prací, a když pak na výstavě v Curychu v roce 1986 prodal tři čtvrtiny všech vystavených koláží, došlo mu, že by tím mohl rodinu uživit.

Abbé Libánský instaloval řadu hlav prezidenta Beneše na česko-rakouských hranicích|foto:Jan Sedmidubský

Hranice – fyzické, ale hlavě ty, které si tvoříme v hlavě – jsou pro něj téma dodnes. „Kdykoliv a kdekoliv na světě přejíždím hranice, nemám z toho dobrý pocit,“ konstatuje. V rozhovoru se vrátil také ke svému téměř dvacet let starému landartovému projektu pojmenovanému Borders In the Head, kdy na česko-rakouské hranici v době vstupu České republiky do Evropské unie nainstaloval 250 bust Edvarda Beneše. Celá akce odkazovala k Benešovým dekretům a posloužit měly také ke konstruktivní česko-rakouské diskusi. Ta se ale nekonala.

Čtěte také

Můj konec starých časů: Když zmizí „velký“ nepřítel, vznikají další nepřátelé, říká Abbé Libánský

Ve Slavonicích, ve městě tři kilometry od hranic s Rakouskem, dnes provozuje galerii Masna, v níž vystavuje svou tvorbu a také práce Krištofa Kintery, Čestmíra Sušky či Jiřího Davida. Sám aktuálně žádný výtvarný počin nechystá, v nejbližší budoucnosti by rád zpracoval krabici plnou filmů, které v minulosti natočil.