Myšlenka je základ. Učím studenty trápit se a neopakovat zavedené principy, říká sklářský výtvarník Rony Plesl

Co čtete? Jakou hudbou posloucháte? Jaké věci ze svého bytu máte rád, ráda? Dáváte přednost kremžské, anebo plnotučné hořčici? I takové otázky zaznívají během on-line přijímacího řízení do Ateliéru skla z úst jeho vedoucího Ronyho Plesla směrem k uchazečům. Klíčové jsou stále samozřejmě hlavně domácí práce, kvalita splněného úkolu a talent, dlouhý a důkladný pohovor, byt prošpikovaný humornými otázkami ale o potenciálním studentovi také leccos prozradí. „Pohybujeme se v kultuře, máme žebříček hodnot a většinou poznáme, jak dalece se student zajímá a jestli ty jeho lásky a hvězdy jsou ty pravé a stálé. A taky jestli má vkus,“ říká sklářský výtvarník, designér a pedagog Rony Plesl na adresu přijímačkové komise.

Rony Plesl|foto:Centrum současného umění DOX

Právě myšlenka a její ryzost jsou pro něj v umění, a obzvlášť ve skle, klíčovým tématem. Mluví o něm v souvislosti s vlastní volnou tvorbou, do níž se nedávno po letech práce na designových zakázkách pro české i zahraniční špičkové firmy pouští, v kontextu kvality současné skleněné plastiky i v souvislosti s osobností sklářského výtvarníka Stanislava Libenského. Ten by se 27. března dožil sta let.

Bylo to příliš upovídané

„Já u něj nestudoval, protože jsem byl příliš bázlivý a nepožádal ho o přestup,“ naráží na svou příslušnost k Ateliéru kovu a šperku. „Nikdy jsem o tom nemluvil, ale byli jsme přátelé. Stýkat jsme se začali po vysoké škole. Stanislav Libenský dělal oblouky jako rubáše, mělo to velkou myšlenku. Řada studentů ho ale vůbec nepochopila a jeho styl jen rozvařila. Převzali pouze formu a způsob leštění a broušení skla,“ říká s tím, že dnes nejlepší skleněné plastiky dělají lidé, kteří skláři v prvním plánu nejsou.

Rony Plesl v Letohrádku královny Anny|foto:Pražský hrad

I u svých studentů zkouší během jejich studia odhadnout, budou-li lepšími průmyslovými designéry, anebo by se mohli vydat vlastní, autorskou cestou. Všechno je ale otázkou vývoje, sám si ostatně mnoho let na volnou tvorbu netroufal a raději se věnoval designu sklenic a skleniček pro pivovary a další firmy či spolupráci s rodinnou sklárnou Rückl, již vrátil na výsluní. „Sám jsem udělal chyby, na které nejsem hrdý, ale trápit se je důležité. Učím to i studenty. Říkám jim, aby se zas a znovu dívali na svoje věci, srovnávali je se světem, aby sledovali, jestli neopakují vlastní principy. Sám teď tvořím plastiky pro benátské Bienále a moje původní myšlenky vycházely z už proběhlé londýnské výstavy. Opakoval jsem se, nebylo to dobré, bylo to upovídané. Chyběla tomu zkrátka důrazně řečená myšlenka.“