Rozklížený Model(ář) občanského aktivismu

Plech a Pavel jsou někdejší spolužáci, kteří se léta neviděli. Jeden si založil perspektivní půjčovnu dronů. Druhý pracoval v Izraeli, a po návratu domů si na živobytí vydělává nabíjením elektrokoloběžek. Plech je výsostný pragmatik, zatímco Pavel snílek věřící ve spravedlnost.

Společně se tito nesourodí piloti dronů sejdou na natáčení reklamy na Bentley, uměleckém happeningu i na monitorování větrných mlýnů. Jejich bytostná rozdílnost generuje řadu vtipných kolizí, které jsou po zelenkovsku opepřeny šťavnatými hláškami s aspirací na kultovost.

Spotřebitelé a bojovníci s větrnými mlýny

Zdánlivě modelový rámec nezávazného buddy filmu nechal Zelenka obrůst žhavou politicko-společenskou současností, pro kterou je v našich končinách příznačné odumírání víry v právo a potřeby se o něj zasazovat. Respektive sílícím přesvědčením o tom, že ideální občanskou pozicí je „podílet se na chodu společnosti jako aktivní zákazník a názor vyjadřovat tím, co kupuju,“ jak mudruje Plech. Jenže Pavlovi je blíž umělecký aktivismus a boj s větrnými mlýny. Právě tak se jeví jeho snaha rozmotat klubko válečných zločinů vedoucích vod pantáty Bushe. Ovšem najít spojence pro obžalobu nejvyšších amerických politiků není snadné, dokonce ani v zemi, jejíž romantické pojetí práva teoreticky věří v sílu pravdy. 

Čtěte také

Petr Zelenka chce nabourat národní mýty o Mnichovu

Přerod oběti v teroristu

Po předchozím filmu, kde Zelenka zkoumal původ a podoby národního slabošství pramenícího z mýtu o mnichovské zradě, si tentokrát bere na paškál občanskou pasivitu a tragédii jejího opačného extrému. Skrze štace jednotlivých kšeftíků dronařského dua režisér předvádí celou řadu konceptů občanského chování, na kterých reflektuje hranici mezi pohodlným alibismem a nucenou odevzdaností, ptá se po efektu společenské izolace i alternativách vyjádření občanské nespokojenosti v mezích zákona i mimo něj. Otázku, jestli se vůbec lze dovolat spravedlnosti, explicitně nezodpovídá, namísto toho systematicky mapuje varianty vyjádření společensko-politického protestu v Pavlově dramatickém přerodu z oběti atentátu do strůjce teroristického činu.

Těžko říct, jestli je atentát v Zelenkově pojetí výsledek krajního zoufalství nebo bytostného romantismu. V Pavlově postavě skvěle nuancované Kryštofem Hádkem zaznívají všechny odstíny složitého mixu naivity a umanutosti. Ty vyplývají jak z titulního hobby, které snoubí svědomitost a infantilitu, tak i z undergroundového rebelství, k němuž referují texty jeho oblíbené ruské písničkářky.

Jiří Mádl a Kryštof Hádek ve filmu Modelář režiséra Petra Zelenky|foto: Martin Hrnčíř

Role jemně autistického podivína s dušínovsky přímým pohledem a absencí taktu je o to těžší, že kauzální propojení modelářství, chemie a dronů v jeho životě není tak kompaktní, jak asi mělo být. A vysledovat spojitost mezi smrtí Pavlovy izraelské přítelkyně a chystanou obžalobou Bushovy administrativy z týrání islámských fundamentalistů je skoro detektivní úkol.

Zelenka nepředpojatý, ale rozklížený

Po předchozích filmech, kde režisér subtilně a koncentrovaně postihl řadu zásadních témat, od otázek víry a smyslu umění v lidském životě až po glosování diktátu komerce a grantové politiky, je najednou v Modeláři cítit motivická rozklíženost.

Čtěte také

Můj pracovní sen? Chtěl bych točit v horách v Severní Americe, říká Petr Zelenka

A pro Zelenku netypicky navíc i rušivá jednorozměrnost hned několika (především ženských) postav. Některé z nich, jako třeba právnička Eva, dokonce vyklidí prostor ještě dřív, než stihnou dohrát svůj part. A tak namísto figur, které měly být příkladem simulovaného naplnění, se samy staly simulakry.

Naproti tomu národní konformismus v podání neodolatelně šišlavého rappera Plecha (alias dokonale převtěleného Jiřího Mádla) je až mrazivě důvěryhodný. Plech je ten pravý hrdina naší doby, který Pavlův pokus o zjednání spravedlnosti shodí slovy „hlavně nesmíš dovolit, aby ti koníček zasahoval do civilního života“. Sám pak večer po klubech podněcuje k zastavení státu a ráno v kvádru a s úsměvem na tváři kráčí uzavřít smlouvu s politikem, který mu kdysi odsoudil tátu do uranových dolů. Absence skutečné vůle zasadit se o změnu je o to znepokojivější, že vyjádření odporu už nemá existenciální, ale pouze existenční rozměr, a rozhodujeme se vlastně jen o tom, chceme-li dále zůstat u koryta nebo ne.

Český film Modelář|foto: Michaela Hermína

Je to pragmatismus, pokrytectví nebo racionalita? O zemi, na kterou jsou její občané pyšní kvůli Semtexu a hokeji, režisér zjevně moc iluzí nemá, zároveň se ale vyvarovává schematického pojetí dobra a zla. A to i v případě reprezentace národů a náboženství, které jsou u nás paušálně nevraživě přijímány. Pro Zelenku nejsou Rusové rusáci a modelář Pavel nezanevře na Araby ani poté, co mu jeho milou zavraždí islámští radikalisté. Za čímž naštěstí nestojí impotentní politkorektnost, ale záviděníhodná nepředpojatost, která je v našem xenofobním rybníčku dost vzácná.

Modelář k jednorázové spotřebě

Zelenka se ve snaze předestřít názorovou pluralitu neztotožňuje s žádnou z pojednaných postav a přesto je cítit, že Modelář je asi jeho nejosobnější film a do Pavla promítl řadu svých rysů. Ať už je to slabost pro ruský underground, nebo přesvědčení o nutnosti aktivní spoluúčasti na chodu společnosti. Naneštěstí ale upustil od toho, čím se jeho tvorba tak radikálně vyděluje na poli naší kinematografie. Jeho předchozí filmy odhalovaly tím víc vrstev, čím víc jsme o nich přemýšleli. A to vše v originálním balení inteligentního humoru a sémanticky bohaté žánrové hravosti. Modelář je naproti tomu určen spíš k jednorázové spotřebě a po odeznění bezprostředního prožitku odhaluje další přemítání o něm víc a víc děr. Nicméně i ty jsou v jeho podání zajímavější než naprostá většina sice sklíženější, ale bezobsažné domácí produkce.

Natáčení filmu Modelář Petra Zelenky na pražském Petříně|foto: Martin Hrnčíř,ČRo