Role romanopisce je zatím nad jeho síly. Herec Matěj Dadák vydal svou druhou prózu Muž bez jazyka

Přebal knihy Matěje Dadáka: Muž bez jazyka|foto:Nakladatelství Host

Před deseti lety se Dadákova prozaická prvotina dočkala nominace na cenu Magnesia Litera pro objev roku, kterou nakonec získala Markéta Baňková se svou knihou Straka v říši entropie. Porotci tehdy Horowitze označili za text ambiciózní, mnohovýznamový, poučený světovou literaturou a napsaný kultivovaným čtivým jazykem. Navzdory tomu dílo sklidilo i řadu méně nadšených ohlasů – Josef Chuchma jej ve své recenzi označil za „debut velice průměrný“ a Milena M. Marešová o něm napsala, že autor sice zvolil „téma nepochybně atraktivní, nenaplnil ho však stejně vábným obsahem“.

Autorův nový román se přitom natolik atraktivním tématem pochlubit nemůže. Zatímco v Horowitzovi Dadák vyprávěl poutavý příběh literárního génia, kterého se jeho redaktor pokouší přimět k dokončení všemi očekávaného díla, aby nakonec odhalil překvapivé tajemství své vlastní existence, zápletka Muže bez jazyka je i přes slibný název o poznání banálnější, byť se opět dotýká světa literatury. Protagonistou románu je totiž třiačtyřicetiletý český spisovatel, navzdory svému věku doposud autor jediné vydané knihy, jejíž relativní úspěch ho naneštěstí utvrdil v tom, že je opravdový spisovatel. Ať už je ale jeho skutečný talent jakkoli velký, v příběhu jej zastiňuje hrdinovo přerostlé ego, které z něj spolu s vulgárním slovníkem a slabostí pro alkohol činí značně nesympatickou postavu.

Když autor příliš „tlačí na pilu“

Autorovi nelze upřít snahu přijít se zajímavým námětem, který se opírá o vděčnou postavu spisovatele v tvůrčí krizi, ani úsilí ozvláštnit své vyprávění kupříkladu narušením jeho chronologie několikerými dějovými skoky nebo již zmíněnými retrospektivami. Samotný příběh ovšem i přes jistou míru dramatičnosti působí vcelku banálně a stává se spíše nechtěným svědectvím o jisté plytkosti a povrchnosti dnešního života, která se nemusí vyhýbat ani představitelům takzvaně tvůrčích profesí. Autorovo psaní může navenek působit vcelku suverénním dojmem, nemohu se zbavit pocitu, že tentokrát přecenil své síly. Vypadá to, že tento nepochybně talentovaný prozaik v romanopisce ještě zkrátka nedozrál.