Strhující zpověď spisovatele, kterému nesmíme všechno věřit. Vychází román Eškola Neva Poslední interview

Poutavá hra na pravdu

V mnoha ohledech nevšední třísetstránková próza, kterou do češtiny přeložila Sára Foitová, se na první pohled tváří jako obyčejný knižní rozhovor. Už původní autorský záměr byl však odlišný – Eškol Nevo chtěl v průběhu práce na jiné knize odbourat tvůrčí blok a rozhodl se pro následující experiment: pokusí se co nejupřímněji a nejotevřeněji zodpovědět obvyklé dotazy čtenářů. Po pár měsících však ke svému překvapení zjistil, že výsledkem jeho psaní do šuplíku je próza, která nepostrádá postavy ani děj a dotýká se celé řady závažných témat a otázek provázejících povolání spisovatele i lidskou existenci vůbec.

Přebal knihy Eškola Neva: Poslední interview|foto:Nakladatelství Pistorius a Olšanská

Poslední interview lze tedy označit za svého druhu experimentální román, jehož čtenář si nemůže být takřka ničím jistý – včetně míry jeho autobiografičnosti. Protagonistou knihy je tak polofiktivní izraelský spisovatel, který se neznámým tazatelům zpovídá ze svých nejtajnějších myšlenek a obav.

Čtenář nemusí mít povědomí o tvorbě Eškola Neva, ba ani o izraelské literatuře jako takové, aby k němu promlouvaly řádky – podotýkám, že přiznaně fiktivního! – dopisu na rozloučenou, v němž hrdinova manželka trefně pojmenovává četná úskalí spisovatelského řemesla, jejichž následky často nejhůře dopadají na autorovy blízké: „Když totiž spisovatel nepíše, tak je ztracený a neklidný, a když píše, tak je soustředěný jenom na sebe a neklidný. Nemluvě o tom, že cokoli se stane, je pro něj materiál. Všechno se okamžitě využije.“

Román Poslední interview je vskutku neotřelým dílem – literární zpovědí, tvářící se jako dialog; oslavou vypravěčství, která odhaluje dvousečnost takového daru; milostným příběhem, vyprávějícím o lidské osamělosti. Je to typ knihy, jakou buď po pár stránkách odložíte, nebo ji přečtete jedním dechem.