Roberto Saviano: Náctiletá mafie je na Instagramu. Jaký strašný svět jsme stvořili…

03017942.jpeg
03017942.jpeg

Slavný italský spisovatel Roberto Saviano je expert na italskou zločineckou organizaci Camorra. Už více než 12 let, od vydání knihy Gomora, ho před mafií nepřetržitě chrání bodyguardi. Ti ho hlídali i během rozhovoru, který Vltavě poskytl na 69. ročníku filmového festivalu Berlinale, kde Saviano uvedl film Piraně, ke kterému napsal scénář. Skutečný příběh patnáctiletých neapolských gangsterů, kteří se nevybíravě derou vzhůru, totiž vznikl podle knihy.

Rozhovor o životě s nonstop s ozbrojenou ochranou a proměnách mafiánské Neapole, která sbírá lajky na Instagramu a videa z přestřelek si posílá na WhatsAppu, doplnilo i interview s režisérem Giovannesim. Poslechněte si je! Část rozhovoru se Savianem nabízíme i v přepisu:   

Z filmu Piraně: Francesco Di Napoli, Ar Tem, Pasquale Marotta, Carmine Pizzo, režie: Claudio Giovannesi

Cítíte nějaký rozpor mezi červeným kobercem tady na filmovém festivalu a svým životem s bodyguardy?

Ne, ve skutečnosti je to taková zkouška, jestli můžu být volný a přitom v bezpečí. Nechtěli, abych se na koberci objevil, já jsem ale chtěl, a ochranka tam byla, jako je ostatně i teď tady. Ale nechtěl jsem, abych kvůli své situaci přišel o potěšení stát s dětmi, s těmi mladými na červeném koberci.

Je to pravda, že italská vláda chce zastavit financování vaší ochranky?

To je taková hrozba... Mně to nedělá radost mít ochranku, já se těším na to, až ji mít nebudu. Ale nemůže k tomu dojít tímhle způsobem. Musí k tomu dojít v tichosti, bez vyzrazení, v bezpečí, je to celý dlouhý proces, kterým se tohohle dramatu zbavit. Mít ochranku je drama, není to výsada, ochranka je drama, žádná výsada. Zatím je všechno při starém, myslím, že mě chce Salvini (italský ministr vnitra – pozn. red.) zastrašit, ale já se zastrašit nedám. Rozhodně ne.

Film Piraně (La paranza dei bambini, tedy doslova Dětský klan) režíroval Claudio Giovanessi

Ta cena, kterou jste musel za svoje psaní zaplatit, stálo to za to? Co byla největší oběť, kterou jsme musel přinést?   

Určitě to za to nestálo, je svaté chránit svůj vlastní život a je svaté chránit život svých blízkých. Zničil jsem život svůj a hlavně jsem zničil život své matce a členům rodiny. Připadá mi, že když žiju, že se musím stále ospravedlňovat kvůli tomu, že jsem ještě živý. Člověk je totiž mezi dvěma veřejnými míněními jako mezi dvěma kameny: jedno si myslí, že jsi odsouzen k smrti, a druhé, že jsi podvodník. Pokud by se mě totiž mafie opravdu chtěla zbavit, tak by mě už zabili. To je příšerná myšlenka, která považuje mafii za nepřemožitelnou, ale není tomu tak. Světlo, solidarita, ta možnost být tady jejich plány oslabuje, ale uzavřu to citací soudce Falconeho. Falcone krátce před smrtí řekl: Itálie je šťastnou zemí, kde hodnověrný je jen ten, kdo je mrtvý.

Co vám nejvíc chybí ze života v Neapoli?

Chybí mi město. Bydlel jsem na náměstí Piazza Sant´Anna di Palazzo v samém středu španělské čtvrti. Určitě je to nejkrásnější město planety. Možná mi vlastně chybí ta bezstarostnost, ta doba, kdy mi bylo šestadvacet a tohle všechno začalo.   

Z filmu Piraně: Francesco Di Napoli, Viviana Aprea, režie Claudio Giovannesi

 

Můžete nám říct, z čeho jste vycházel pro napsání Piraní, příběhu o náctiletých neapolských gangsterech? S kým jste mluvil, s kým jste se třeba setkal? 

Velice užitečným zdrojem byl pro mě jeden rozsudek, který je vedený pod hlavičkou Vyšetřování dětských zločineckých skupin (Paranza dei Bambini). Tam jsou všechny odposlechy, příběh téhle skupiny dětí, kdy poprvé v dějinách západního zločinu se skupina dětí dostane až na vrchol zločinecké organizace. Ve filmu Piraně sledujeme ten počáteční moment, když děti vezmou do rukou zbraně. V knize jsem zašel dál, ve dvou svazcích vyprávím celý vývoj téhle skupiny. Dalším zdrojem byly rozhovory s těmi, kdo přežili, protože víceméně všichni zemřeli ve vězení, a pak odposlechy, které byly zásadní k rekonstrukci dialogů.

Chtěl jste tenhle případ pouze zdokumentovat, nebo vás určitá témata přitahovala a v příběhu je něco, čemu jste se chtěl mimořádně věnovat?

Chtěl jsem vyprávět o tom, jak si tyhle děti přejí totéž co stejně staré děti všude jinde v západním světě: cash, followery a dobře vypadat. Chtěl jsem ukázat, že to nejsou zvířata, že to nejsou nějaké bestie, jsou to děti, které jsou nevinné, chtějí milovat a k tomu používají svou Aladinovu lampu, kterou je pistole. Chtěl jsem ukázat, jak je ten svět, který jsme vytvořili, strašný. Pokud vítězí ten, kdo má víc peněz, kdo má na sociálních sítích víc souhlasů, kdo je mazanější, tak vítězí vždycky ten nejhorší.

Kromě toho, že jste scénárista filmu, měl jste při vzniku ve filmu ještě nějakou další úlohu, měl jste třeba vliv na casting nebo jste nějak jinak film ovlivnil?

Jako scénárista jsem se také podílel na castingu. S Claudiem Giovannesim jsme se rozhodli, že vybereme tváře nevinné. Děti, žádné kruté obličeje, kterých je jinak v Neapoli dost. Další věc jsem navrhl spolu s Mauriziem Brauccim, se třetím scénáristou, se kterým jsem už napsal scénář k filmové podobě Gomory. On je přímo z Neapole. Je to padesátník a pochází odtamtud. Narodil se v prosté rodině, na Svaté hoře přímo v srdci Neapole. Já jsem si přál, aby dialogy byly v neapolském dialektu, zatímco všichni po nás chtěli, aby byly v italštině.  

Stará generace mafie žije v utajení, mladá generace přímo žije v digitálním světě. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Je to změna, jiná cesta. Mladá generace je Camorra 2.0. Před 30 lety se členové Camorry drželi jednoho pravidla: musíš být známý ve svém území, dokonce velmi známý, ale mimo něj tě nikdo nesmí znát. Ti mladí jsou ale on-line, na Instagramu, na Facebooku, na WhatsApp umísťují videa přestřelek... Proč to dělají? Když něco umístí na sociální sítě, vystavují se sice riziku, kterým je policie, ale existují. Kdyby se rozhodli kvůli policii nic neriskovat, pak by neexistovali. Kdyby na sítě nic nedávali, neexistovali by. Členové těch skupin dnes zveřejňují na sociálních sítích své jméno, příjmení a v závorce písmena, která jsou kódem, vyjádřením příslušnosti ke skupině. Hodně podobné jsou v tomhle ohledu jihoamerické skupiny, např. v San Salvadoru Mara Salvatrucha, její členové mají na tváři tetování. Na jedné straně se tím ukazují policii, na druhé straně sdělují všem ostatním: „jsem ten vysoce obávaný člen skupiny”.

Roberto Saviano

Je to něco, co se asi pojí s úzkostnou touhou být znám, která je v současné době velice naléhavá, úporná. Možná proto si lidé víc troufají, chtějí přes sociální sítě získat uznání. A možná proto se pravidla angažmá mění…

Ano, sláva především. Ale je pravda, že tahle sláva tě vede k tomu, že chceš být stále více lokální. Ti mladí, co sem přijeli na film, ti herci, tak většina z nich nikdy nebyla jinde než v Neapoli. Ne že nebyli nikde jinde než v Itálii, že by nebyli jinde než ve svém kraji, oni nebyli jinde než v Neapoli, nebyli ani v Římě. Mnozí z nich ani nechtějí. Protože neapolská realita je úplně pohltí. Může to vypadat jako něco provinciálního. Ale dnes máš víc followerů, když jsi slavný ve svém malém prostředí. Málo z nich je známých někde za hranicemi nebo v celé zemi, proto čím dál tím víc lpí na lokální slávě. A teď si představ, o co jednodušší je s pistolí, nějakým provokativním činem, násilným činem získat souhlasy sousedů, přátel z tvé čtvrti, z ulice, z domu.  

Ale něco se v mafii přesto nezměnilo. Pořád má péči o rodinu, o to, co se děje v sousedství. Nebo se i tyto hodnoty nějak změnily?

Mafiánská pravidla jsou pevná, ale v případě těch skupin dětí se s rodinou už skoro nesetkáme. Ty děti jsou osamocené, jejich rodiny jsou spíš nižší střední třída, nemafiánské, jsou to rodiny, které se vytratily, nemůžou si nic dovolit, nemůžou si vzít půjčku, jejich ekonomická situace se nelepší, pracují patnáct hodin denně, jen aby přežili. Tohle všechno zničilo sociální strukturu i v takovém městě, jako je Neapol, kde rodina bývala vším. A ve filmu úmyslně nevystupují dospělí, abychom ukázali, že život těch skupin se v téhle velkoměstské poušti odehrává pouze mezi stejně starými, tedy mezi dětmi.   

Z filmu Piraně: Luca Nacarlo, Francesco Di Napoli, režie Claudio Giovannesi

Můžeme se v Itálii obávat návratu fašismu?

Myslím, že by ostatní státy měly pozorovat Itálii pozorněji. Třeba takové Německo, Španělsko nebo Francie by v ní mohly vidět svou budoucnost. Možná i Izrael. Co mě nejvíce znepokojilo, je to, že žádný demokratický stát nereagoval, nevyužil své diplomatické cesty, aby řekl Salvinimu, aby nenosil uniformu. Salvini má na sobě vždycky policejní uniformu. Nejen při oficiálních příležitostech, ale prostě vždycky. To tady nikdy nebylo, aby se v poválečném období v demokratickém státě nosila uniforma, aby demokratický politik nosil policejní uniformu. Co tím chce sdělit: pokud budeš mít nějaký problém se mnou, máš problém s policií. 

Co budete dělat teď?

Pojedu na chvíli do Itálie a pak se vrátím do Spojených států. Snad to dobře dopadne.

Rozhovor z italštiny přeložila Eva Jettelová.

Stříbrný medvěd za nejlepší scénář: Roberto Saviano, Claudio Giovannesi, Mauricio Braucci - film Piraně
Spustit audio

Související