Skvělý francouzský debut Střídavá péče je mrazivá studie domácího násilí

23. červenec 2018

Tísnivé rodinné drama se ve filmu režiséra Xaviera Legranda mění v thriller, kde jde o přežití.

Cenami oceněný celovečerní debut francouzského režiséra Xaviera Legranda sleduje rozpad manželství se dvěma dětmi – osmnáctiletou dcerou Joséphine a jedenáctiletým synkem Julienem. V úvodu jsme svědky soudního slyšení, ve kterém se matka Miriam v podání Léy Drucker snaží dosáhnout svěření dětí do své výhradní péče, aby zabránila jejich styku s otcem Antoinem.

Ten ale využije inklinace legislativního systému ke svěření dětí oběma rodičům a také toho, že Miriam nemůže jeho dosavadní skutky nijak předvědčivě dokázat. Rozsudkem proto získá střídavou péči, ve které je mu na víkendy svěřen syn Julien. Dcery se rozsudek z důvodu věku již netýká.

Thomas Gioria ve snímku Střídavá péče

V úvodní sekvenci soudního slyšení je akcentována vzájemná averze manželů, ale jako diváci zaujímáme perspektivu nezúčastněné soudkyně a nedokážeme odhadnout pravdivost jejich tvrzení o vztahu k dětem ani skutečné motivace. Pro Xaviera Legranda je proto vynesení rozsudku nikoliv vyvrcholením a ukončením sporu, ale východiskem pro mrazivou studii domácího násilí, kterého se na své rodině dopouští hrubiánský a manipulativní otec.

Fatální důsledky soudního uspořádání rozpadlé rodiny

Střídavá péče rozvíjí Legrandův předchozí krátkometrážní snímek Než o všechno přijdeme (2013), který sleduje v téměř reálném čase snahu Miriam uniknout se svými dětmi před násilnickým manželem Antoinem ze supermarketu, do kterého je muž pronásleduje. Se znalostí tohoto snímku (navíc s téměř identickým hereckým obsazením) si je divák od první sekvence Střídavé péče dobře vědom, čeho je Antoine schopen.

Legrand ve svém celovečerním debutu ale otcovu povahu odkrývá postupně. Zjistíme, že matka i obě děti se snaží otce ze svého života vymazat, adresují ho jako „Tamten”, ignorují snahy o kontakt a hledají nový byt, ve kterém by je Antoine nevypátral. Situace je ale stále ambivalentní a může být důsledkem matčiny manipulace. Již při první víkendové návštěvě skrze malého Juliena s jistotou poznáváme, že důvěra soudkyně v otce byla nesprávná a uvědomujeme si možné fatální důsledky soudního uspořádání, ve kterém s rodinou přichází do kontaktu.

Střídavá péče ale není snímkem, který by chtěl primárně upozornit na mezery v soudním systému i přesto, že čtení snímku přes dopady soudního rozsudku je jistě možné. Zároveň snímek není ani černobílým střetem trýznitele a nevinné oběti, situace i postavy jsou ve svém podílu na situaci mnohem komplexnější. Legrand nás výrazně odosobněným, observačním způsobem zavádí do soukromí rodiny, která se ocitla v mezní situaci v důsledku dlouhodobě eskalujícího vztahu rodičů a násilnického chování otce.

Silně tělesný prožitek bezvýchodnosti a klaustrofobie

Snímek konzistentně a záměrně udržuje odstup od postav a sledovaných dějů – výsledná frustrace, se kterou sledujeme psychický nátlak a týrání malého Juliena bez šance něco změnit, se projevuje silně tělesným prožitkem bezvýchodnosti a klaustrofobie.

Malý dánský zázrak. Tísňové volání naléhavě hovoří o důležitosti empatie

Tísňové volání, 2018

Přívlastek „mistrovský“ obvykle získávají velkolepá díla. Dánský thriller Tísňové volání si ho navzdory svému skromnému konceptu zaslouží také.

Legrand toto umocňuje i prací s prostorem a jeho elementy – řada scén mezi Antoinem a Julienem se odehrává v autě, kde je chlapec omezen v pohybu bezpečnostním pásem, dusivý pocit sevření pak přináší sekvence, kdy Antoine vede chlapce od auta k domu, přičemž má ruku položenou na Julienově krku jako důkaz dominance. Byt Miriam připomíná spíše labyrint jednotlivých úkrytů, než rodinný domov a metafora určité skrýše, která je narušována zvenčí, je využívána a rozvíjena napříč celým snímkem.

Legrand také promyšleně buduje napětí a atmosféru blížící se thrilleru. Velmi brzy zjistíme, že Antoine je schopen použít všechny dostupné zbraně, aby se vnutil do života své ženy a dětí, míněno zbraně nejen fyzické, ale i psychické. V tomto ohledu je zde rovina vzhledu, kde Legrand zvolil výborně do role Antoina typově velmi výrazného Denise Ménocheta. Jeho Antoine sice není alkoholik a v pohledu soudu tedy slušný člověk, ale jeho robustnost vypovídá o velké tělesné síle a v celkovém vzezření připomíná spíše vyhazovače z baru. Velmi brzy se dozvíme, že je také milovník střelby z brokovnice, cholerik a jeho tvrzení o původu úrazů jeho dětí dostanou podezřelé trhliny.

Thomas Gioria a Denis Ménochet ve snímku Střídavá péče

Druhou rovinou jeho postavy je psychologická manipulativnost. Antoine své okolí vydírá, pronásleduje, vzbuzuje v nich pocity viny a zneužívá svého otcovského a manželského statusu, aby potlačil „ostudu”, kterou mu rozvod v jeho vnímání způsobuje a uspokojil své machistické ego. S tím, jak se Antoine dostává k Miriam a Julienovi blíž a blíž, eskaluje i napětí a vědomí nutného finálního střetu. Antoine donutí syna prozradit, kde rodina bydlí. Nejdříve se pokusí vynutit si jejich sympatie po dobrém, když ale na dceřině oslavě pozná, že návrat k rodině v roli otce či manžela již není možný, rozhodne se použít násilí. Závěrečná sekvence je pak dramaticky vygradovaným bojem o čas a lidské životy.

Nikdo není ušetřen

Střídavá péče za východisko staví soudní rozsudek, který u řady snímků představuje rozuzlení či katarzi. Ani násilné vyvrcholení snímku ale neuzavírá pro Miriam a Juliena období strachu, je otevřeným koncem. Nabízí otázku, zda je možné spolehnout se na exekutivní moc státu, jehož mechanismy nedokázaly rodinu ochránit již v prvopočátku.

Teheránská tabu vyprávějí příběhy tisíce a jedné lži

Animovaný film Teheránská tabu

Animák Teheránská tabu je univerzálně platným obrazem života v diktatuře. Prožívat s hrdiny jejich osobní tragédie je proto znepokojivě snadné.

Zároveň v závěrečných záběrech kamera ještě více akcentuje klaustrofobičnost uzavřených prostor a osob sevřených uvnitř, což můžeme vnímat jako metaforu přetrvávajích traumat a nekončících dopadů minulých rozhodnutí a chyb. V Legrandově snímku jich není ušetřen nikdo, liší se pouze individuální reakce.

Střídavá péče rozhodně není z mého pohledu snímek, který by bylo příjemné sledovat, připomíná postupné zatínání pěsti, až se nehty zarývají do krve a otisk po nich dlouho zůstane. Zároveň ale jde o jeden z nejpozoruhodnějších evropských debutů minulého roku, o čemž svědčí řada ocenění z prestižních mezinárodních festivalů včetně českého Febiofestu, kde ho porota zvolila nejlepším snímkem soutěžní sekce Nová Evropa.

Střídavá péče (Jusqu'à la garde, Francie, 2017)

Scénář a Režie: Xavier Legrand

Hrají: Denis Ménochet, Léa Drucker, Thomas Gioria

Kamera: Nathalie Durand

93 minut, distribuce ČR: Artcam, premiéra v ČR: 19. července 2018

 

autor: Jana Čížkovská
Spustit audio