Ranní úvaha Oldřicha Krále: Cesta Tao IV.

Se svou bezmeznou imaginací ve svých parabolách. Byl to Zhuang, který otevřel jinou cestu Tao, protože Cesta, cesta Tao, je mnoho cest.

A tak ten Zhuang taky vypráví, jak se jednou tak procházel s jedním svým přítelem a věčným oponentem, mistrem Huim, po mostě přes řeku Hao, a jak tomu svému příteli a oponentovi ukázal na řeku a upozornil ho, aby se podíval, jak si tam ti jelci v té řece volně a bezstarostně plavou.

To je ta radost ryb, povídá svému příteli, který pochopitelně ihned namítl: Nejste-li vy sám ryba, odkud víte, z čeho se taková ryba raduje! – Na což Mistr Zhuang zákonitě odpověděl: A vy nejste já, tak odkud víte, že já nevím, z čeho se taková ryba raduje! – A stejně zákonitě odsekne jeho přítel a oponent: Já sice nejsem vy, a tak nemůžu vědět, co vy víte a nevíte, ale stejně jisté pořád je, že vy nejste ryba, čímž je podle mne bezpečně dáno, že vy nemůžete vědět, z čeho se taková ryba raduje.

Střípky obrazů a příběhy Země středu. Na Vltavě začínají „Čínské dny“

• Upravit
• Smazat

V době, kdy čínské investice proudí do České republiky, množí se politické návštěvy a otevírají se česko-čínské linkové lety v očekávání čínského nového roku psa, uvádí Český rozhlas Vltava programový projekt Čínské dny. Co se skrývá za mediálním obrazem Číny? Jaké příběhy vyprávějí její současní i klasičtí spisovatelé? Jaké obrazy kreslí její poezie?

A mistr Zhuang, zřejmě už na druhé straně řeky, nasadí všemu korunu: Podívejte, vraťme se tam, odkud jsme vyšli, vy jste řekl, odkud vím, z čeho se taková ryba raduje, a podle mne, kdo tohle říkal, se mě ptal už s vědomím toho, že já to nějak vím! A já jsem to věděl tam nad tou řekou Hao.

To bylo u Mistra Zhuanga, čtenáře Starého Mistra, o radosti, o níž Starý Mistr už tak nemluvil, ale taky o pomíjivosti našeho bytí a relativitě našeho vědění. Ta relativita nám přece na radosti nemusí ubírat, spíše naopak. Hlavně je dobré si na tu radost udělat čas, a o tom je jiná Zhuangova parabola: Jak tak Zhuang jednou rybařil, zas na jiné řece, na řece Pu, vládce země Chu za ním poslal své lidi, aby mu řekli, jestli by pro něj nepracoval, že mu za to dá odpovídající vysoké postavení.

Mistr Zhuang prý ani nepustil prut z ruky a řekl: Slyšel jsem, že máte tam v tom státě Chu, posvátnou želvu, tři tisíce let mrtvou, váš král si ji tam v chrámu předků chová jako relikvii, řekněte mi, co myslíte, čemu by asi tak dala ta želva přednost, být mrtvá, s ostatky takhle uctívanými, anebo být živá a jen se tak mrcasit v blátě, co měli asi hodnostáři říct, nepochybně by chtěla být živá a mrcasit se v blátě, tak jak byla zvyklá. A Mistr, aniž se ohlédl, povídá: Tak vidíte, běžte pryč a mne tady nechte mrcasit se v tom blátě.

Tak hodnostáři odtáhli s nepořízenou a Zhuang zůstal svobodný.

Svoboda, to je konec konců ta radost, ta pravá radost! Aspoň jsem si to myslel, když jsem toho Zhuanga, toho věčného pochybovače, četl a překládal.

I to je Tao!