Ranní úvaha Oldřicha Krále: Cesta Tao I.

A znovu a o to naléhavěji jsem si připomněl slova Starého Mistra, Laozi, z kapitoly dvacáté páté jeho Knihy o Cestě a Síle, čínsky Taoteťing. Tam se říká: „A my nevědouce jak to pojmenovat, říkáme tomu Tao, a kdybychom to museli pojmenovat, já bych to nazval velkostí, neboť velkost znamená vycházet, vycházet znamená jít dál a dál, neboť jít nejdál znamená se vracet…“.

Mluví o návratu i jinde. Třeba v šestnácté kapitole: „… každá z deseti tisíce věcí se vrací ke svým kořenům“. Jít nejdál znamená se vracet a ne ztratit se, „jen v tom je ta stálost“, jen v tom je vytrvání, naděje na to vytrvání.  A tak mi bylo mi z toho tak trochu smutno, tam v té Číně.

O to smysluplnější mi připadá, snad i z prostého pudu sebezáchovy, vracet se k pramenům. Pramen je mnoho pramenů. Jedním z těch důležitých pramenů je ta Cesta, které se říká Tao, ta Cesta, o níž k nám mluví Taoteťing, ta Kniha o cestě a síle. Vracet se s ní k těm kořenům, vracet se tam, odkud jsme vyšli, v té jednoduché naději, že nic není nikdy ztraceno ve světě, ve kterém nepřestala žít přirozená lidskost, živená schopností ustoupit, živená schopností rozvahy, živená schopností zastavení. A o to tu přece jde.

Střípky obrazů a příběhy Země středu. Na Vltavě začínají „Čínské dny“

• Upravit
• Smazat

V době, kdy čínské investice proudí do České republiky, množí se politické návštěvy a otevírají se česko-čínské linkové lety v očekávání čínského nového roku psa, uvádí Český rozhlas Vltava programový projekt Čínské dny. Co se skrývá za mediálním obrazem Číny? Jaké příběhy vyprávějí její současní i klasičtí spisovatelé? Jaké obrazy kreslí její poezie?

A mělo by o to jít tam v té zemi, která nám kdysi dala něco tak výjimečného, jako je Taoteťing na samém úsvitu civilizací, Taoteťing, cosi, z čeho dodnes jako by paprsky onoho úsvitu civilizací ještě nevyprchaly. Když ji čteme, když ji překládáme, když na ni myslíme.

Navzdory tomu, anebo právě proto, že tam v té knize úplně na začátku stojí to absolutní skeptické a přece paradoxně tak všechno otvírající „Tao kche tao, fej čchang Tao“, „Cesta, která se dá povědět, není ta Cesta, slovo, co se dá vyslovit, není to Slovo“.

A je to bytostně zas ta samá Kniha, která takovým tvrdým paradoxem začíná, že podobným protimluvem končí, když říká: „Poctivá řeč se nekrášlí, krásná řeč nebývá poctivá. Kdo je jednou poctivý, ten se nehádá, kdo se hádá, nebývá poctivý. Kdo jednou pochopil, už se o tom nešíří, kdo má potřebu se šířit, nic nepochopil…“.

Starý Mistr pochopil a taky opakovaně napsal, že náš svět od počátku byl a zůstane takovým jedním velkým bytostným paradoxem, paradoxem našeho bytí. A nejen bytí, ale i nezbytí, ve kterém, jak to krásně řekl následovník Starého Mistra, filosof Zhuang, před každým počátkem najdeme ještě jiný počátek, tak jako za každým koncem najdeme další konec, jiné konce a jiné počátky našeho světa, našeho bytí.

A to je začátek toho všeho, i té Cesty Tao. Zvažte to! Nejlépe - takhle po ránu … než se rozejdete!