Ranní úvaha Marka Šindelky: Melancholie pro 21. století

Uvnitř bylo jen pár potrhaných matrací, stará almara, která se nedala otevřít. Skalka, na které chata stála, byl vlastně jen obrovský balvan, součást útesu, zvedajícího se do výše. Kolem bylo poházeno několik dalších podobných obrovitánských kamenů, jen částečně vyčnívajících nad písčitou půdu.

Od chaty vedlo na jeden takový kámen široké prkno a od něj další podobná lávka až na pláž. Asi sto metrů odtud začínalo moře, byl slyšet vzdálený hukot příboje a volání racků, které sem doléhalo v pravidelných vlnách spolu se slabým větrem.

V měkkém večerním světle byly vidět okolní kopce, na jednom z nich stál betonový bunkr. Na pláži sem tam ležely vyplavené mohutné, slanou vodou doběla oholené kmeny stromů. Z téhle dálky ale vypadaly jen jako drobné větévky.

Na to místo se v myšlenkách často vracím. Dokonce jsem si uvědomil, že když čtu v llibovolné knize o mořské pláži, moje fantazie ji víceméně věrně vykreslí podle tohoto vzoru. Jakoby paměť a představivost měla jen omezenou zásobu lokací, které neustále přeskupuje.

Ranní úvaha Marka Šindelky: Chodící underground

• Upravit
• Smazat

Je to šest let, co zemřel Ivan Martin Jirous.

Mám pár takových míst, skleník v temném koutu jakési zahrady, silonové záclony nehybně visísí v předsíni jistého domu, jakýsi dávný můstek přes potok, který jsem přešel jako dítě, a on mi z neznámých důvodů uvízl v hlavě. Všechny postavy v knihách, které čtu, už navždy přecházejí ten můj prastarý můstek přes potok. A navždy už stojí na pláži s chajdou na útesu.

Zajímavé na té mé pláži je především to, že pochází z počítačové hry. Uvědomil jsem si to o letošních Vánocích. Je to doba, kdy se rád vracím do dětství, a tak jsem si z nostalgie stáhl počítačovou střílečku, kterou jsem hrál jako malý kluk, a celou jsem ji během dvou bezesných nocí prošel - a zhruba v půlce hry jsem stanul na své pláži.

Trochu mi to vyrazilo dech, protože jsem už samozřejmě dávno zapomněl, kde jsem to melancholické místo viděl. Stál jsem na verandě chajdy, almara nešla otevřít, protože ji tak někdo naprogramoval, doléhal ke mně hukot příboje, šum slabého větru a volání racků, které se opakovalo v identické elektronické smyčce do nekonečna. Bunkr na kopci bylo kulometné hnízdo, odkud mě, jakmile se přiblížím, začnou ostřelovat. Budu se muset plížit mezi balvany a šetřit granáty.

Všechno to bylo v žalostně špatném rozlišení, z mořských vln vystupovaly ohromné pixely. Bylo to směšné - musel jsem si to nějak svou dětskou fantazií tenkrát dokreslit. Ale přesto mě na tom místě přepadl starý známý stesk. Rozhlížel jsem se po plážích, poslouchal vítr a zasmyčkované racky. Padal večer.

Věděl jsem, že i kdybych se tomu snažil sebevíc uniknout, na tohle místo se budu vracet celý svůj život - budu se k němu vracet jako k oblíbené knize nebo písni. I ve stáří, až budu z paměti vyvolávat obrazy dětství, mezi nimi tahle pláž bude. Ohromilo mě to. Někde kolem nás nepozorovaně vznikl zbrusu nový druh melancholie. Stesk po neexistujících krajinách a mořích. Melancholie 21. století.