Ranní úvaha Marka Šindelky: Chodící underground

A protože jsem jeho poslední čtyři básnické sbírky vždy považoval za nejlepší poezii, co v Čechách od revoluce kdo napsal, je mi po něm smutno. Neznal jsem ho, ale jistý společný zážitek přece jen máme.

Bylo to nějak takhle: sedíme asi před osmi lety s kamarádem Alexem v takovém příjemném parčíku v Kyjevě, pijeme lahvové pivo, koupené v nedalekém novinovém stánku a posloucháme, jak se poblíž obřího nehezkého monumentu hádá milenecký pár. Sedíme, posloucháme ty plačtivé výčitky, nesoucí se odněkud ze tmy a povídáme si o ukrajinské literatuře. Alex je dnes vynikající spisovatel - ale tenkrát pracoval ještě jako překladatel a tlumočník.

Utekli jsme sem do parku před legendou českého undergroundu, Ivanem Martinem Jirousem. Velikán dlel v nedalekém dvacetipatrovém paneláku, v apartmánu, který nám - trojčlenné české výpravě do Kyjeva - propůjčili organizátoři milé, ale značně obskurní literární akce.

Měli jsme vystupovat po různých kyjevských univerzitách, na parníku na Dněpru, v místní televizi a rádiu. Jenže po Jirousově antré začala ukrajinská strana body programu výrazně redukovat, čímž jsme získali poměrně dost volného času a Jirous prostor pro svou nejoblíbenější kratochvíli.

Veškeré peníze utratil už na ruzyňském letišti v papundeklové imitaci plzeňské putyky, kde třetinka piva stála 80 korun a panák slivovice, které pohostinně objednával celému “lokálu” včetně číšníků a vyjevených čínských turistů vracejících se z dovolené, nejmíň dvě stovky.

A to celé bylo nutno okamžitě a bezpodmínečně po výstupu z letadla zopakovat také v papundeklové imitaci ukrajinské hospody na letišti v Kyjevě, tentokrát za peníze nebohých organizátorek, které nemluvily anglicky ani česky, takže komunikovaly jen sérií úsměvů a lehce zděšených pohledů.

Další den už naše zoufalé průvodkyně začínaly tušit rozměry tragédie, kterou pozváním největšího českého básníka způsobily. Celá literární akce se zvrtla v horečnou starost o Jirousovu hladinku - její pokles nebo naopak přílišný vzestup doprovázely výbuchy nepředstavitelného vzteku. Slečny proto začaly ve svých luxusních kabelkách nosit po lahvi vodky s plastovým kelímkem, a s alchymistickou pečlivostí doplňovaly množství ethanolu v básníkově krevním řečišti na optimální stav.

V našem apartmánu se s ním vydržet nedalo. Vařil tam už tři dny boršč. “Já ty Ukrajince naučím, jak se to dělá,” prohlásil hned první večer (to samé řekl o něco dříve o pití vodky). Boršč sestával vlastně pouze z vody, ve které Jirous louhoval flaksu zakoupenou v nedalekém kiosku. Ten vývar se s postupujícím časem kalil až k absolutní temnotě, takže vypadal jako vyjetý motorový olej.

Vrcholem našeho pobytu se stal milý poetický dýchánek, kde se v kroužku u kávy recitovaly špatné básně jakýchsi místních veršotepců o lučním kvítí, který skončil tak, že Jirous po těch dobráckých básnících házel jejich knihami a řval jim do tváře básně Tarase Ševčenka, aby jim tak vysvětlil, co považuje za kvalitní poezii.

Než se stihl poprat, odvezli nás do naší rezidence, s nezbytnou mezizastávkou u “našeho” kiosku, kde Jirous dojatě krmil místní zatoulané kočky a učil nás rozpoznávat jednotlivé byliny divoce rostoucí kolem té plechové boudy.

Jakmile se usadil na balkoně, odkud pozoroval západy slunce nad betonovým sídlištěm, které tvoří půlku Kyjeva, a zmožen všemi těmi dobrodružstvími začal dřímat, utíkali jsme s Alexem co nejdál to šlo. Trochu se projít, nadechnout se čerstvého večerního vzduchu. Bledozelení ze všeho toho alkoholu, co jsme s živoucí legendou byli nuceni zkonzumovat.

A tak jsme došli až do toho hezkého parku, klesli tam na lavičku a zaposlouchali se do vzdálené milenecké hádky a šumění stromů. V hlavě mi bůhví proč zněly Jirousovy verše “nauč se podávat nůž i tágo”, které ten den někde recitoval. Seděli jsme tam jak stěhováci po šichtě, v těžkých rukou těžké lahváče a povídali jsme si dlouho do noci. Ten park, jak mi Alex po chvíli vysvětlil, se jmenoval Babí Jar.

Dalšího dne nám k snídani Ivan Martin Jirous s úsměvem servíroval Boršč. “Najezte se, kluci, ať máte sílu!” Seděli jsme nad kouřícími talíři a lžícemi přelévali tu temnou hmotu. Jirous blaženě dřímal na balkoně v prvních paprscích slunce nad Kyjevem. Něžný barbar nevhodný pro sériovou výrobu. Celou dobu jsem nechápal, kde, v jakých třecích plochách a trhlinách ten člověk stíhá psát všechny ty křehké citlivé texty, nad kterými jsem poslední roky žasnul. Teď mi to najednou bylo naprosto jasné.