Psát o lásce je nejsložitější umění. Delphine de Vigan představuje svůj nejnovější román Pouta

Delphine de Vigan
Delphine de Vigan

Osamělost a odcizenost lidí uprostřed pulzujících velkoměst, troskotající milostné vztahy a fatální životní míjení. I to jsou témata, která ve svých románech otevírá mezinárodně ceněná a celosvětově překládaná francouzská spisovatelka Delphine de Vigan.

Čtěte takéUnikátní kniha Imagine: John | Yoko vzdává hold slavnému albu i jednomu z nejdůležitějších uměleckých partnerství

Svůj první román Dny bez hladu vydala v roce 2001 pod pseudonymem. Následující knihu Pěkní chlapci z roku 2006 už ale publikovala pod vlastním jménem. Věhlas na domácí a posléze i mezinárodní scéně ale získala až v pořadí třetí knihou nazvanou No a já z roku 2007. Román o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality, vynesl autorce ve Francii dvě literární ceny i nominaci na prestižní Goncourtovu cenu.

Následoval román Ani později, ani jinde, ve kterém autorka otevírá svá emblematická témata. I u příležitosti druhého českého vydání tohoto románu navštívila minulý týden Delphine de Vigan Prahu. A Mozaika vám s ní přináší rozhovor.

Knihy Delphine de Vigan

Do jaké míry nese tento román stopy vašeho vlastního života?

Tento román patří spíš do kategorie mých fiktivních románů. Je sice pravda, že jsem napsala dvě autobiografické knihy – debut Dny bez hladu o dívce bojující s anorexií a román Noc nic nezadrží, ve které jsem se vyrovnávala se vztahem k matce a s rodinnými tabu. Přestože ostatní knihy jsou víc fiktivní, jasné je, že vše, co píšu, se sytí z reality, z věcí, které vidím, vnímám, sama prožívám. Do románu Ani později, ani jinde se mimo jiné otiskla má zkušenost z pracovního prostředí – zkušenost s jistou formou násilí ze strany šéfů i kolegů. Zkoumám v něm proces, který se odehrává v člověku vystavenému šikaně. Člověku napadanému ve své pracovní pozici a integritě, který se pod tím nesnesitelným tlakem postupně hroutí. Plíživý proces takové decimace se začne promítat i do ostatních oblastí jeho života. Takový člověk si přestane věřit, přestane se zajímat o sebe i své okolí, a postupně přestane mít i chuť žít.

Frida Kahlo a její mistrovská díla. Monografie mapuje bouřlivý život mexické malířky

Fridy Kahlo a její mistrovská díla

Komplexní vhled do života a tvorby mexické malířky Fridy Kahlo nabízí nová monografie anglického autora Juliana Beecrofta. Kniha Frida Kahlo a její mistrovská díla mapuje osobnostní i tvůrčí vývoj originální umělkyně, která se odmítala stát pasivní obětí svého osudu, a místo toho začala jedinečným jazykem, který ji proslavil po celém světě, malovat svou vlastní realitu.

Postavou, která v románu prochází touto těžkou zkouškou je Matilda, ovdovělá matka tří dětí. Když se na jedné firemní schůzi vymezí proti lžím svého šéfa, dostane se na černou listinu. Stane se obětí tvrdé šikany, která se z šéfa brzy přenese i na kolegy. Sledujeme proces postupné decimace Matildy i její vnitřní propad do letargie a bezmoci. Podáváte tu velmi autentický obraz mechanismu, v němž člověk tiše a nenápadně zabíjí druhého člověka…

Ano. To, co mě zajímalo nejvíc, byl právě tento mechanismus ničení člověka. Chtěla jsem co nejpřesněji zachytit, jak funguje, jak napadeného člověka semele. Jak se postupně izoluje, jak se začíná stranit lidí, jak začne být postupně cizí i sám sobě. Vycházela jsem nejen z vlastních zkušeností, ale i ze zkušeností lidí, kteří ve svých zaměstnáních prošli velmi bolestivou zkušeností šikany, kteří byli vystaveni psychologickému tlaku, vydírání, ostrakizaci. Chtěla jsem taky ukázat, jak těžké je se takové situaci bránit, často i proto, že tento mechanismus probíhá tiše, neviditelně, zvnějšku to vypadá, jako by se nic nedělo. Lidé vystavení takovému tlaku jsou mentálně a energeticky úplně vysátí, je pro ně nesmírně těžké se situaci postavit i proto, že se stávají velmi osamělými.

Autogramiáda v Paláci knih Luxor

V knize ale nesledujete jen osud Matildy. Paralelní linii románu představuje příběh lékaře Thibaulta, který se bezhlavě zamiluje do ženy, která s ním sice sdílí svoje tělo, ale nic víc. Je to další z obrazů nenaplněného milostného vztahu, které se ve Vašich textech často objevují. Skrze Thibaultovu milostnou ránu pronikají do textu úvahy o lásce, touze, míjení, o našich schopnostech a možnostech milovat se a sdílet. Proč jsou pro Vás tato témata tak podstatná? Z jakých pozic a v jakých polohách je ve svých textech nejraději prozkoumáváte?

Láska, to je podle mě největší téma lidského života. A mluvit o ní, psát o ní, to je to nejsložitější umění. I proto se o to pokouším. V románu Ani později, ani jinde jsem pro to stvořila postavu Thibaulta, který je paradoxně mnohem autobiografičtější než postava Matildy. Román jsem psala v době, kdy jsem sama právě vyšla z jednoho nešťastného milostného vztahu. Jako látku jsem si proto vzala situaci, kdy někoho vášnivě milujete, ale ten druhý vaše city neopětuje. I proto se tu láska velmi úzce pojí s osamělostí. Osamělost obecně tu pro mě byla velké téma. Osamělost lidí, kteří žijí uprostřed velkých, přelidněných měst, miliony osudů, které se denně kříží na ulicích, boulevardech, v metru… Potkávají se, ale nikdy se skutečně nesetkají.

Ze křtu knihy Delphine de Vigan v pražském Paláci knih Luxor

Tak ostatně končí i Váš román. Matilda a Thibault, kteří by hypoteticky mohli tvořit kompatibilní, možná i šťastný pár, se tiše minou v útrobách pařížského metra. Osamělost a odcizenost člověka v postmoderním světě, ztráta a rozpití individuálního v  masovém, rozpad tradičních hodnot i vztahů, to vše jsou témata, kterých se dotýká i váš krajan Michel Houllebecq. Přestože jeho pohled na svět je jiný - političtější, surovější a cyničtější - vidíte mezi vaší tvorbou nějakou spojitost?

Příliš ne, protože Michel Houellebecq je muž, a jeho pohled na věci je tedy skutečně diametrálně jiný. Obecně řečeno příliš nerezonuji s jeho pohledem na ženy, na ženský rod, který pro mě zůstává dost komplikovaný. Co mám ale naopak ráda je jeho přísný, analytický sociologický přístup. Je to bezpochyby velký francouzský spisovatel, který výjimečně obohatil světovou literaturu. Je to autor, který píše o absurditě moderního světa, o hluboké, existenciální samotě, které jsme v něm všichni bez rozdílu vystaveni. Mým knihám i mému vnímání a reprezentaci světa se asi nejvíc blíží Houllebecqův román Rozšíření bitevního pole z roku 1994. Mám ale pocit, že jeho poslední knihy jsou mnohem jemnější, že v nich projevuje víc něhy. Je tedy možné, že se jednou přeci jen protneme ve stejném bodě.

Delphine de Vigan v Paláci knih Luxor

Do Prahy ale nepřijíždíte jen kvůli románu Ani později, ani jinde, ale především díky vaší nové knize, která nese příznačný název Pouta. A právě ta jsou jejím hlavním tématem. Jaké aspekty emocionálních a mentálních pout v knize ukazujete?

Můj poslední román představuje příběhy čtyř postav – dvou žen a dvou adolescentů, které se odehrají během několika dnů. Všichni se ve svých životech ocitají v situacích, které je esenciálním způsobem konfrontují s tématem pout. Théo je dospívající kluk, který se ocitne ve složitém vnitřním konfliktu způsobeném rozvodem rodičů. Héléne, mladou profesorku, zase poutají velmi delikátní vazby k jejím svěřencům, především k Théovi. Cítí, že v jeho životě není něco v pořádku, že je ohrožen. Mathis, Theův kamarád, zase z loajality k němu skrývá určité věci, aby ho nevystavil nebezpečí. A Cécile, Mathisova matka, v románu zjišťuje, že muž, kterého si vzala, není ani v nejmenším člověk, kterým si myslela, že je. I v mé poslední knize hraje podstatnou roli samota. Dalo by se říct, že všechny postavy jsou vězni svého ticha, své osamělosti.

O Františku Vláčilovi poprvé komplexně a objektivně aneb Splacený dluh velkému režisérovi

František Vláčil – Život a dílo

Téměř devět set stran má monografie Petra Gajdošíka nazvaná František Vláčil – Život a dílo. Jde o knihu, která u nás ve svém žánru prakticky nemá srovnání. Však se taky její autor, původem archivář a historik, věnuje dílu Františka Vláčila více než třicet let. O práci na svém monumentálním díle i o Vláčilově tvorbě a životě mluvil ve vltavské Mozaice v den 95. výročí režisérova narození.

I váš poslední román se navzdory složitým tématům čte neskutečně lehce. Váš jazyk je až krystalicky průzračný, nezatížený, a přesto není ani v nejmenším banální. Jak se dá dospět k tak samozřejmému, lehkému, a přesto naléhavému výrazu?

V mém pojetí se literatura podobá lidskému hlasu, je to svého druhu hudba. Psaní je v mém případě téměř zvuková záležitost. Když píšu, říkám si věty nahlas, zkoumám, jak jednotlivá slova a obraty znějí, který výraz je nejpřesnější, který harmonicky i rytmicky nejlépe padne. Řekla bych, že moje knihy jsou i z tohoto důvodu jiné, že se od sebe liší. Ráda zkoumám jednotlivé žánry, ráda si hraji s nejrůznějšími kódy. Co ale musí být přítomné vždy, je tekutost. Text musí mít tuhle kvalitu, musí být jako řeka. Příběh musí čtenáře chytit do jejího proudu, a už ho nesmí pustit.