Průmyslová protiváha gotického chrámu. Parní elektrárnu ESSO v Kolíně proslavily Sudkovy, Funkeho a Wiškovského fotografie
Parní centrála Elektrárenského svazu středolabských okresů je výsledkem ideální spolupráce talentovaného architekta s pokrokově smýšlejícím stavebníkem, jenž z pozice šéfa konsorcia inicioval v roce 1929 vypsání užší soutěže. Vítězstvím Jaroslava Fragnera (1900–1967), kterého inženýr Václav Budil (1890–1979) preferoval také díky spolupráci, která se mu osvědčila už během navrhování jeho kolínské vily, získal elektrárenský svaz progresivní zastavovací plán.
Plán C. G. Holme spolu s fotografiemi realizace zařadil roku 1935 do přehledové monografie Industrial Architecture. Celková výstavba, jejíž ideový koncept architekt vypracoval během let 1929–1930, měla „tvořit ucelený průmyslový komplex provozních, správních a obytných budov“ (Jaroslav Fragner) realizovaný ve dvou etapách.
V rámci první etapy (1930–1932) byla postavena elektrárna sestávající z kotelny s tehdy nevídaným stodvacetimetrovým komínem a strojovny. V jejich případě architekt zvolil vyzdívaný ocelový skelet, zatímco pro třetí objekt, dispečink s rozvodnou (16 kW), navrhl železobetonovou konstrukci.
Ve druhé etapě (1932–1936) bylo naplánováno jak rozšíření elektrárny spočívající v prodloužení kotelny s generátorovou halou a vztyčení druhého komínu, tak výstavba administrativní a obytné zóny. Fragner si ji představoval jako rekreační park lemovaný solitéry v podobě dělnických a úřednických bytových domů, vily ředitele s tenisovým kurtem, správní budovy se zázemím pro personál, skladišť a garáží. Součástí této etapy byla také druhá rozvodna (100 kW), jejíž stavba se uskutečnila za protektorátu a sociálně-správní budova, která byla podle Fragnerových plánů z roku 1950 postavena ve dvou následujících letech.
Během dalších dekád byla elektrárna postupně rozšiřována a přestavována, přičemž nezměnila pouze svou funkci – primárně se z ní stala teplárna – ale i barvu. Ačkoliv na Fragnerových plánech z roku 1930 jsou fasády rozvodny s dispečinkem kolorovány skoro stejnou barvou, ve skutečnosti ale zelená nikdy nebyla. Původní barevnost samozřejmě vycházela, kromě stříbřitých nátěrů ocelových konstrukcí, z přirozených odstínů použitých materiálů, tedy vápenných omítek, betonů a cihel.
Související
-
Radiotelegrafní stanice v Poděbradech. Synestezie výtvarných a technických prvků
Československá radiotelegrafická síť byla opěvována s větší vášní než telegrafní a telefonní linky, které básník S. K. Neumann označil za „kovové ruce moderní souvislosti“.
-
Neobvyklá technická památka. Vodní elektrárna s vilou v Háji u Mohelnice je skvostný unikát
Řekne-li se národní kulturní památky, každému se automaticky vybaví hrady, zámky nebo parky. Jen málokdo by mezi nimi čekal průmyslovou architekturu, třeba elektrárnu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
