Neobvyklá technická památka. Vodní elektrárna s vilou v Háji u Mohelnice je skvostný unikát

1. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vodní elektrárna s vilou v Háji u Mohelnice

Když se počátkem 20. let rozhodl Karel Plhák, jehož rodině patřil na řece Moravě vodní mlýn, postavit vodní elektrárnu, do hry naštěstí vstoupila jeho manželka Ellen. Mladá a emancipovaná žena nejprve projekt svěřila architektu Pavlu Janákovi (1882–1956), záhy se rozmyslela a obrátila se na Jana Kotěru (1871–1923). Ten byl však zaneprázdněn, a tak nabídku odmítl. Ellen Plhákové ale doporučil své žáky z akademie, kteří si právě založili vlastní ateliér.

Na projektu vily a elektrárny, dvou typologicky odlišných staveb, které sjednocuje a zároveň odlišuje stejná puristická estetika, začali Bohuslav Fuchs (1895–1972) a Josef Štěpánek (1889–1964) pracovat během roku 1921. Za čtrnáct měsíců bylo hotovo a elektrárna o výkonu přes 220 kW začala zásobovat okolní obce. Vilu, v jejímž architektonickém řešení se projektanti odchýlili od „běžného lehkého typu vilového nechávajíce se vésti požadavky krajiny“, opatřili vysokou střechou, aby se v rozlehlých lánech „neztrácela“.        

Vodní elektrárna s vilou v Háji u Mohelnice

                 

Původně měla být vila opatřena omítkou bílé barvy, zatímco elektrárna byla a stále je červená. Odmyslíme-li si zřejmou symboliku barev, která v kraji s většinovým německým obyvatelstvem hrála významnou roli, pak s nacionálně zabarveným rondokubismem nemá toto dílo nic společného. Pravda, do jisté míry se Janákovým a Gočárovým stylem inspiruje, zároveň ale reflektuje podněty syntetického kubismu, který se nejmladším architektům stal východiskem.

Vodní elektrárna s vilou v Háji u Mohelnice

Jejich generace, stejně jako dříve známý kubistický architekt Josef Chochol (1880–1956), jeho prostřednictvím dospěla k takzvanému kubismu objektivních věcí. De facto purismu inspirovanému předměty denního života, mezi něž patřily žárovky, stínidla lamp nebo zábradlí průmyslově vyráběných schodišť. Elektrárenská hala je toho nejlepším důkazem, protože vypadá jako obrovský stroj či jeho elegantní kapota. Mašinistickou estetiku ještě umocňují zaoblené dekorativní prvky (elementární geometrická tělesa) evokující keramické izolátory, které se v průčelí, jakožto funkční ornament, pochopitelně uplatňují. Právě odtud byly původně vedeny elektrické dráty, v nichž S. K. Neumann (1875–1947) spatřoval „kovové ruce moderní souvislosti“.

Hala je to víc fascinující, všimneme-li si, jak její estetika ladí se strojním vybavením, které se nejen zachovalo, ale zčásti je stále funkční. Týká se to především jednoho ze dvojice generátorů, které dodalo ČKD nebo jeřábové dráhy vyrobené plzeňskou Škodovkou. Nejkrásnější ovšem jsou někdejší ovládací panely, tedy dvojice velkých mramorových desek posetá mosaznými voltmetry, ampérmetry a dalšími ukazateli včetně kruhových madel spínačů.

autor: Jakub Potůček
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.