Protiklady, kterými žijeme

Co se stalo? Zabalili jsme svůj svět do mentálních kategorií jako do krabic, přelepili páskou a popsali tlustým fixem. Hovíme si na trůnu svých postojů a názorů posbíraných po všech čertech. Určité myšlenky se k nám každý večer vracejí jako toulavé kočky, když dostanou hlad. Identifikovali jsme se s kdečím, ale sami sebe jsme tam nenašli. Zkrátka, máme v hlavě pořádně nakřečkováno.

Některé mentální figury přitom zvlášť milujeme. Například protiklady – lidská mysl se po nich může utlouct jako po sladkém. Kdykoli někde narazíme na nějaký protiklad či dichotomii, je to dvojí výhra. Zaprvé, získáváme pocit, že rozumíme světu, a za druhé se jako svazáci hned můžeme postavit na jednu stranu a zaujmout pozici. Často přímo palebnou pozici, vždyť jsme stále uvnitř svého bunkru a těmi protiklady na jeho stěny pouze kreslíme provizorní mapu světa: to je levice a to je pravice, to je vysoké umění a to je masové umění, to je příroda a to je kultura.

Jenže s protiklady je to podobně jako s dalším nakřečkovaným mentálním haraburdím ošidné. Nejsou tak pevné, jak se zdají. Taoismus ikonicky zobrazuje dva do sebe zaklesnuté principy, které v sobě nosí zárodek svého opaku. Ostatně i v češtině říkáme, že všechno zlé je pro něco dobré, anebo naopak, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Protiklady se v kole světa točí tak rychle, že nám splývají v jediný pohyb.

Vůbec nejhorší však je, když k protikladům přistupujeme, jako by šlo o logické kategorie. Zatímco v logice se protiklady vylučují, v reálném světě se doplňují. To je ten platónský mýtus o člověku rozlomeném na dvě poloviny, který hledá svou plnost. Najde ji ve chvíli, kdy ze své jeskyně či ze svého bunkru vyjde do světa a obejme jeho protiklady. Samozřejmě, každý nejdřív musí překonat pancéřové dveře, ale závora je naštěstí zevnitř, jen ji zvednout.