Prostor a místo

V anglosaské filosofii a sociologii je prostor často chápán jako protiklad k místu. Možná proto, že v angličtině se oba výrazy tak pěkně rýmují - "place" a "space". S trochou nadsázky se pak dá hovořit o kulturách vázaných na nějaký univerzální - obvykle globalizovaný a ekonomicky provázaný prostor - anebo o tradičních kulturách žijících svými místními zvyky. Někdy se taky říká, že civilizace se odehrává v prostoru, zatímco kultura se děje v určitém místě. Bankomaty a letiště jsou všude víceméně stejné, zatímco Labutí jezero patří do Bolšovo těatra a Hrabal do Libně. Prostor je spíš o vztazích a pravidlech, místo zase spíše o hodnotách a citech. Prostor nám umožňuje peníze vydělávat, místo někam patřit. Potřebujeme obojí, byť v mladším věku spíš to první a později víc to druhé.

Koncepce místa se v evropské kultuře usedlých zemědělců vyvíjela odlišně od nomádských beduínů Arábie či prohnaných Komančů Severní Ameriky. Když Fustel de Coulanges psal koncem 19. století svoje pověstné dílo o antické obci, všímal si, jak antičtí Římané chápali a žili své náboženství. Nejednalo se o to, že by vzývali Dia či modlili se k Venuši a Neptunovi, i když i to se dělo. Hlavní náboženskou povinností byla péče o domácí krb a předky, kteří pod ním žili.

Prostor domu měl vždy jiný sociální a právní statut než svět za dveřmi. Dům možná nebyl hrad, ale v každém případě byl sídlem nejenom živých, ale také předků, kteří rodinu chránili. Nechat vyhasnout rodinný krb, znamenalo ponechat rodinu bez ochrany a to se mohlo trestat vyhnanstvím. Dům, ve kterém nikdo nezemřel a který tedy neměl svého ochránce, byl považován za problematické místo.

Duše zemřelých se po smrti k sobě nějak přikládaly a srůstaly do jedné postavy rodinného ducha či boha - génia loci nadaného kolektivní duší. Doma jsme tam, kde jsou naši mrtví.

Ale i antický městský stát byl svým způsobem rodinou a něco podobného platilo později pro celé středověké království, či dokonce moderní stát. Roli předka zde sehrál významný hrdina, který padl při ochraně města, nebo místní básník či prorok. Antická města měla své ochranné oltáře místních herojů, středověká města své světce a mučedníky a království byla zakládána okolo hrobů božských králů, jako byl Štěpán či Václav. I samotný Vatikán stojí na hrobu apoštola Petra.

V průběhu obrození všech možných evropských národů, které se potřebovaly nějak zakotvit v sobě a vymezit vůči sousedům, pozorujeme podobný jev. Jako krystalizační centrum moderního národa posloužila kolektivní duše složená z významných a nějak božských "synů a dcer" vlasti. Kupodivu to jsou málokdy politici, ale často spisovatelé jako Victor Hugo či Božena Němcová. Je to tak, evropský vztah k místu je založen na tradici staré pár tisíciletí, která se sice proměňuje, ale stále nějak žije. Takovéto věci se nedají jen tak zapomenout.

A teď si všimněme toho, že proud současné architektury a urbanismu se rozdělil do dvou větví. Ta první a větší sleduje čím dál větší a globalizovanější prostor. Vytváří letiště, dálnice, banky a suburbie. Ta druhá, menší a spíš laická větev vytváří místo. Nechci tím říct, že jedno je víc než druhé. Místo bez prostoru dusí, prostor bez místa je chladný a bezcitný.

Ale když se místem poučený venkovan či chalupář víceméně hrdě rozhlédne po své vesnici a když jde kolem nějaký odborník, může na něj furiantsky zavolat: "Pane urbanisto, povězte mi prosím, jak to, že ty nejkrásnější místní stavby postavili lidé bez diplomů a vzdělání, zatímco tu hranatou obludu na návsi vytvořil slavný český architekt? Nepletete si náhodou prostor a místo?"