Proč poslouchat soudobé skladby? V každé době doplňují to, co tu schází, říkají autoři hudby k sirénám

29. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ondřej Štochl a Jonáš Jan Starý

Odpovídá tónu gis a slyšíme ji každý měsíc – co to je? Siréna, k níž pod organizátorskou taktovkou Orchestru Berg každý měsíc vznikají nové skladby od soudobých českých skladatelů. Hosty Ondřeje Cihláře byli ve Vizitce proto hned dva hudebníci – žák a učitel Jonáš Starý a Ondřej Štochl. Starý se postará o listopadovou znělku, Štochl o tu prosincovou.

Až si ve středu 4. 11. těsně před polednem naladíte stanici Českého rozhlasu Vltava, s velkou pravděpodobností uslyšíte z archivu spuštěnou testovací sirénu. K tomu budou znít noty, které napsal student pátého ročníku kompozice na Konzervatoři Jana Deyla Jonáš Starý. Na doporučení svého pedagoga Ondřeje Štochla, jenž skládá prosincovou hudbu k siréně, se dostal k prozatím nejvýraznější zakázce své kariéry.

Čtěte také

Specifikem projektu Hudba k siréně je, že každou skladbu hudebníci hrají v jiném prostoru. Starého kompozice Euterpé našla domov přímo na konzervatoři. „Najít vhodné místo bylo obtížné. Potřeboval jsem, aby siréna byla slyšet, podmínkou zároveň bylo, že koncert musí zaštiťovat instituce, na jejíž půdě se bude konat. Cestoval jsem Prahou a nikde jsem se nesetkal s optimální hladinou hlasitosti sirény. Až mě napadlo, proč bychom to nemohli udělat u nás v sále Jana Drtiny,“ vysvětluje hudebník, jenž je zkoumáním vhodných prostor pro hudbu k siréně mezi skladateli známý.

Jestliže Starý se ke skládání pro Berg dostal přes svého učitele, Štochl dostal nabídku přímo od orchestru, s nímž spolupracuje deset let. „Zprvu jsem moc nevěděl, jak by mi tahle práce zapadala do konceptu, nechtěl jsem napsat něco jen proto, aby to bylo, proto jsem se nabídky ujal až teď,“ říká.

Čtěte také

Původně měla jeho siréna rozeznít kostel bohnické psychiatrické léčebny, nakonec ale padla volba na hradčanský klášter Fortna. „Je to jediný zvuk z vnějšího světa, který do blázince zvenku doznívá. Lidé se tam mohou jednou zastavit za měsíc a bilancovat, kam se za tu dobu dostali. Proto se taky moje skladba jmenuje Sotto Voce,“ vysvětluje genezi názvu, který bychom mohli přeložit jako Ztišení.

Konzervatoř pro slabozraké i pro zdravé studenty

Konzervatoř Jana Deyla, kde oba hosté Vizitky působí, bývá vnímaná jako škola primárně pro slabozraké hudebníky. Ti už ale dávno většinu netvoří. Do školy se může přihlásit každý, kdo má o studium zájem, slabozrací ovšem mají přednost.

Čtěte také

Jonáš Starý má zrak v perfektní kondici, do školy ho zavedl tip známé jeho matky. Když Jonášovi nevyšly přijímačky na skladbu na Pražskou konzervatoř („hlásil jsem se tam hned po základní škole, ale neuměl jsem noty“), zkusil za čtyři roky štěstí právě u Ondřeje Štochla. Nabyl totiž dojmu, že se o jeho skladatelské pokusy upřímně zajímá.

„Jonáš je spontánní talent, nebojí se nebýt konformní,“ vypočítává, co jej na mladém muzikantovi zaujalo. „Dnes se tu bavíme v míru, ale na hodinách to tak nebývá. Jonáš je student, kterému do nedávna nešlo zadávat práci normativně, neustále se ptal, k čemu mu to či ono bude dobré a proč se to musí učit. S Jonášem je to někdy boj, který ale stojí za to vést.“

Čtěte také

Ve Vizitce Ondřej Štochl vysvětloval specifika hudby, již komponují slabozrací nebo nevidomí studenti: složitěji propojují jednotlivé složky skladby dohromady. Řeč přišla ale také na soudobou vážnou hudbu, její recepci a možnosti prezentace. Vyhledat opravdu kvalitní skladby může být podle Jonáše Starého těžké, protože prezentována bývá jen malá část toho, co reálně vzniká. „Velký podíl na tom, co se člověku líbí, má to, co ho nepřekvapí. Jenomže soudobou hudbu nemá smysl dělat jen proto, že někoho nebude rušit. Lidé ty napjaté tóny poslouchají i z toho důvodu, že odrážejí něco z jejich nitra. A v neposlední řadě také doplňují něco, co v hudbě jinak schází,“ soudí Ondřej Štochl.

Spustit audio