Proč není pes přítel člověka?

Každá mince má ale dvě strany. Některé národy mají na psy zcela jiné názory, než my, příslušníci západní civilizace. V některých zemích psy jedí. Lze vést spor o to, nakolik je ten zvyk rozšířený. Byl jsem svědkem sporu dvou Číňanů, kteří neměli stejný názor na to, jestli se v Číně skutečně psi jedí. Jeden tvrdil, že ano, ten druhý, že ne, možná někde na venkově. Jíst nebo nejíst psi je kulturní záležitost, asi jako by někdo nebyl schopen pozřít šneka nebo hada, zatímco pro jiného je to vybraná lahůdka. V jiných zemích lidem psi připadají trochu nechutní a nechápou, jak si někdo může doma v bytě či domě držet takové zvíře. Arabům jsou psi celkem ukradení, koně nikoli. My jsme zase schopni koně mít jak jako mazlíčky, tak také jíst.

Vzdor všem dobrým vlastním zkušenostem ale můžeme pochybovat o tom, že by pes byl přítelem člověka. Ve skutečnosti je spíše přežitkem, asi stejně jako truhlík s kytkami na parapetu. Byli jsme kdysi zemědělským lidem a květináče jsou poslední pozůstatek, který některým z nás z této epochy zbyl. Pes nám pomáhal při obraně, hlídání nebo lovu. Nic z toho nepotřebujeme. Vztah ke psům se u mnoha lidí změní, když začnou mít malé děti. Najednou vidí všechno z jiné perspektivy. Vidí psa ne jako přítele člověka, ale jako náhražku přítele. Protože už nežijeme v mezigeneračních a sousedských vztazích, opatřujeme si zvíře, aby doma nebylo tak ticho. Nesezdané páry si takto opatřují psi a kočky místo dítěte. Hlavně ať je doma aspoň někdo, o koho se můžeme taky starat.

Pes je možná schopen být přítelem, otázka je, jestli my jsme přátelé psů, když jsme z nich udělali citovou náhražku a služebníka. Kdyby psi uměli mluvit, co by nám asi o svém vztahu k nám řekli?