Pravý hlas od Vepora

Parní lokomotivy ČKD z roku 1948 supěly v obcích těsně kolem domů, koleje přetínaly záhumenky, vedly i přes fotbalové hřiště, kdy při průjezdu vlaku rozhodčí přerušil utkání. Jinde se trať prodírala mezi stromy nebo šplhala po úbočích, po pastvinách s dřevěnými ohradníky. Tu se rušeň znenadání vynořil mezi kravami, jež ho braly za sobě rovného.

V roce 1982 měla být trať zlikvidována, naštěstí železniční nadšenci hlavní část tratě zachránili.

A tak po třiatřiceti letech práce dobrovolníků jezdí dneska po dvaadvaceti kilometrech Černohronské železnice čtyři podivuhodné parní lokomotivy, mnohem starší, než byly ty původní, a vozí vlaky s výletníky podobně, jako se dříve vozívaly klády.

Nejvíce na nás zapůsobila malá třínápravová lokomotiva se štíhlou budkou pro strojvedoucího a útlým komínem pro kouř - pilný, statečný a ušlechtilý tvor, který nedbaje únavy a bolesti všech svých soukolí z roku 1916(!) vesele supotal se třemi vagóny do Dobroče, odkud dál už vede jenom prales.

Tato lokomotiva pohnutého osudu přežila koncentrák, v jednapadesátém ji jako politicky nespolehlivou nasadili na uran, ale ani šedesátá pro ni nebyla nijak zlatá, naopak – ústrky a ponížení na cukrovarnických vlečkách. Jen díky přímluvě u ministra vnitra Baráka tehdy ušla totálnímu nasazení v kamenolomu.

Takzvanou normalizaci pak přečkala zahrabána kdesi ve stodole v seně. Teprve nová doba jí dala nové možnosti, a toho, že nás může vésti do Dobroče, si pískajíc před každým přejezdem zjevně považovala. Mít v brašně mikrofon, natočil bych s ní pro Vltavu Osudy.

Z otevřeného vozu jsme vhlíželi do dvorů na chlévy a šopy, míjeli staré dřevěnice, novější brizoliťáky, ba i domy úplně moderním kde se venku grilovalo maso a modraly soukromé bazény.

Za přejezdem náhle vjíždíme mezi všelijak sflikované boudy a hroutící se chýše, mezi nimiž na křížem krážem natažených šňůrách visí prádlo, a ačkoli je vedro, kouří se tu z komínů více než z naší lokomotivy. Mezi vypraným prádlem špinavé děti. Němečtí turisté, jichž je v našem vlaku většina, cvakají fotoaparáty a možná si myslí, že je to scéna pro ně zážitkově vytvořená, jako jinde mají za příplatek přepadení vlaku indiány a večer se to zase sklidí.

Kéž bychom to mohli přiřadit k železniční romantice, ke hře na bači a salaše, jako připomenutí někdejšího primitivního života. V kontrastu s touto naší blahobytnou folklorní stylizací jeví se realistická bída chýší jako velice úpadkový žánr. Anebo je to právě obráceně?