Potřeba lidské útěchy Stiga Dagermana

Chybí mi víra, a proto se nikdy nemohu stát šťastným člověkem, poněvadž šťastný člověk se nemusí obávat, že jeho život je nesmyslné bloudění k jisté smrti. Nezdědil jsem ani boha, ani pevný bod na zemi, odkud bych na sebe mohl upoutat boží pozornost. Nezdědil jsem pečlivě skrytou zuřivost skeptiků, vyprahlou mysl racionalistů ani horoucí nevinnost ateistů. Proto se neodvažuji hodit kamenem po ženě, která věří věcem, o nichž já pochybuji, či po muži, který pochybnost uctívá, jako kdyby i ji neobklopovala temnota. Ten kámen by zasáhl mě samého, neboť o jedné věci jsem pevně přesvědčen: že lidská potřeba útěchy je neukojitelná.

Tato slova napsal ve svém eseji Naše potřeba útěchy je neukojitelná švédský spisovatel Stig Dagerman krátce před smrtí. Slova jsou to pesimistická, ale v souvislosti s autorovým osudem vysvětlitelná.

Pravým jménem Stig Halvard Andersson se narodil roku 1923 v Älvkarleby ve středním Švédsku. Matka už několik týdnů po porodu odešla a otec byl většinou pryč za prací, a tak se výchovy ujali dědeček s babičkou. Na venkově prožil Stig poměrně šťastné dětství, které se mu později stalo důležitým inspiračním zdrojem.

Stejně významnou roli mělo v tomto směru sehrát prostředí Stockholmu, kam se – poté, co začal chodit do školy – přestěhoval za svým otcem. Ten se mezitím oženil, ne ovšem s jeho matkou. Stigovy vztahy s macechou nebyly ideální a ani na život ve městě si nezvykl. Přesto však ve Stockholmu prožil valnou část života, který poznamenaly dvě tragické události. Tou první byla vražda milovaného dědečka, kterého na jeho statku ubodal jakýsi šílenec. O něco později na výletě do hor zahynul pod lavinou Stigův blízký přítel. Obě události vyvolaly v mladíkovi utkvělou představu, že přitahuje utrpení a bolest a je nebezpečný svému okolí. Obě tragédie ovšem zároveň přispěly k jeho rozhodnutí zvolit si spisovatelské povolání.

Jeho první literární pokusy spadají do doby gymnaziálních studií, poté od roku 1943 byl trvale zaměstnaný v syndikalistickém deníku Arbetaren, kde později převzal místo kulturního redaktora. V roce 1945 debutoval románem Had, který kritika přijala s nadšením – bylo zjevné, že se na literárním obzoru objevil nový velký talent. Dagermanovou nejčtenější a nejúspěšnější knihou se ovšem stal pozdější román Popálené dítě, morální drama s pěti aktéry.

Očekávání, tlaky ze strany nakladatelů i čtenářů ovšem měly na autora neblahý vliv. Postupně ztrácel schopnost i chuť psát a nervově se zhroutil. Dílo, zahrnující celkem čtyři romány, jednu sbírku povídek, jednu reportážní knihu, pět dramat a řadu básní, článků a esejů vzniklo během pouhých čtyř let. Jedenatřicetiletý spisovatel – stižený těžkou duševní krizí – v listopadu 1954 dokonal úspěšně už několikátý pokus o sebevraždu.