Pochmurný příchod mistra Lovelocka

Hypotéza přišla právě včas - lidé objevovali předkřesťanské vztahy k přírodě, počítačové vědy upozorňovaly, že svět má charakter sítě složené z mnoha zpětných vazeb, a vědci začali postupně objevovat globální geochemické cykly uhlíku, síry a dusíku a přicházeli na to, že se jich účastní obrovské množství mikroorganismů. Z hlediska spirituality přinesla Gáia nový pohled na Zemi jako na něco, co je obdařeno určitou formou života a možná i vědomí. Z hlediska vědy pak upozornila na propojení mezi atmosférou, životem a horninami.

Lovelock se později stáhl z veřejného života na svoji farmu, ale nedávno opět vystoupil na veřejnosti s novým sdělením: systém zpětných vazeb mezi organismy a celými zemskými systémy, jako je atmosféra, je natolik poškozen, že už brzy dojde k nějaké velké změně. Nepůjde prý jen o zvýšení teploty o pár stupňů, ale třeba rovníkové oceány by se mohly začít vařit.

To je naprosto extrémní předpoklad. Mnohem snáze si umíme představit situaci, kdy se dva roky po sobě neurodí obilí, protože dojde k podobně velkému sopečnému výbuchu, jako byla vulkanická erupce Tambory v roce 1815. Dnes už lidé nežijí na venkově, kde se dá i za této situace víceméně přežít, ale ve městech, jejichž vlády mají zásoby obilí jenom na pár týdnů či měsíců, ne ale na dva kritické roky.

Lovelock se domnívá, že jediný lék proti hromadění skleníkových plynů v atmosféře je jaderná energetika. A to pokud možno ve formě malých jaderných elektráren. Předpokládá, že ve srovnání se skleníkovými plyny jsou nejméně tisíckrát bezpečnější. Jaderný odpad mu nedělá starost. Jeho návrh je až osvěžující - žádná hluboká úložiště, ale umístil by jej třeba do deštného pralesa nebo na jiná přírodně hodnotná místa a tím by zabránil, aby tam lidé chodili a developeři drancovali pozemky. Jaderná energetika však není konečným řešením, ale právě jen hořkou medicínou na skleníkové plyny.

Lovelock nepochybuje o tom, že přijdou nová temná staletí. Myslí si, že se s tím nedá už příliš mnoho dělat. Nevěří, že by lidé nějak výrazně změnili své chování. Podle jednoho sociologického výzkumu si už tak zvykli na používání automobilů, že se jich nevzdají, ani kdyby se jejich rodiny měly octnout na pokraji chudoby. Budoucí středověk je pro Lovelocka fakt. Myslí si, že by bylo vhodné sestavit knihu na dobrém papíře, která by obsahovala veškeré důležité, pracně sebrané poznatky, ke kterým lidstvo dospělo - třeba to, že bacily způsobují nemoci. Tato papírová suma vědění by měla být v každé rodině, aby bylo zajištěno, že některé exempláře přežijí a pomohou založit novou civilizaci.

Co si o tom všem máme myslet? Je stárnoucí prorok moudřejší mladého vizionáře? Vyjde příští Adam a Eva z ráje Antarktidy obklopené horkým oceánem? Budou naši potomci jednou nacházet v sedimentech mořského dna zkamenělé automobily? Budou říkat, že tato hornina byla jednou Londýn či Amsterdam?

Budeme-li se doopravdy, ať již sérií skoků či pozvolna, přesouvat do teplého klimatu, bude se pravděpodobně jednat o klima podobné konci třetihor - o dost teplejší a o něco vlhčí. Ale se stejnou pravděpodobností budeme za nějakých 20 tisíc let čelit příchodu nové doby ledové. Hovořit o konci světa či civilizace je nebezpečné. Čekali jej husité v 15. století i fašistické Německo o čtyři století později. V obou případech věřili tomu, že konec světa představuje tak mimořádně krutou situaci, že přestává platit obecná lidská slušnost.

Ve 20. století za velké myšlenky válčili Němci, Rusové i Číňani, ale Francouzi spíš bojovali za své sýry a víno a Angličané za své zahrádky a radost ze života. Na Lovelockově očekávání konce civilizace je něco velice atraktivního, protože nějak automaticky předpokládáme, že to zlé zahyne a to dobré nakonec zvítězí. Ale co když výsledkem jednoho velkého chaosu bude jiný velký chaos? To by snad bylo lepší žít v této civilizaci a trochu lépe si ji uspořádat.