Philip Glass. Taxikář

Glass v roce 1968 založil uskupení The Philip Glass Ensemble, se kterým vystupoval v půdních prostorách, muzeích, uměleckých galeriích, až se probojoval i na koncertní pódia. Svou reputaci předního představitele moderní klasické hudby si vydobyl díky dvěma skladbám ze svého raného období – čtyřhodinové Hudbě o dvanácti částech a opeře Einstein na pláži.

Málokdo však ví, že tento nejúspěšnější velikán současné americké hudby se až do svých 42 let živil jako taxikář.

Glassův nový hudební jazyk – využívající překotných rytmů, postupně se rozvíjejících repetitivních vzorců a zesílených vokálů, varhan a saxofonů – odrážel naléhavost velkoměsta, které ho obklopovalo a které tvořilo kulisu jeho taxikářským jízdám. V té době byl New York městem prorostlým zločinností a plným nebezpečí, které stálo na samém pokraji ekonomického kolapsu. Philipu Glassovi však jeho služby za volantem taxíku přinášely mnohem víc než jen pohled na drsnou noční scenérii velkoměsta odvíjející se za okýnkem.

Pořad, který zvítězil v loňském roce v kategorii nejlepší pořad o hudbě na soutěži Prix Europa, vysílám v premiéře v původním znění.

Český scénář dokumentu si můžete stáhnout a vytisknout (přeložil Viktor Heumann):

Autor Paul Smith napsal ke vzniku svého pořadu následující:

New York, 1976.
 Step inside Philip Glass's taxi.
Hear the thrumming music of the urban landscape through the composer's ears. And his story of hard won musical breakthrough during the city's broken years. How long will the journey take? 27 minutes, 45 seconds.
The route? That's up to the driver. These were the opening words to my pitch to BBC Radio 4, one year ahead of transmission, in the summer of 2014.

Inspired by Will Hermes’s excellent history of New York’s downtown music scene in the 70s, Love Goes To Buildings On Fire, and Glass’s own (then forthcoming) memoir Words Without Music, I wanted to offer an original and surprising perspective on the early work and social contexts of America’s most successful living composer.

Glass’s music is world famous and instantly recognisable, especially to radio producers who frequently use his Etudes as background music in their features. I wanted to bring his early music (namely Music In Twelve Parts) to the foreground, but I was aware that for some listeners, particularly those listening to daytime Radio 4, it’s deemed repetitive, droning, and impenetrable.