Petr Vizina: Ministr kultury jako šutr v Bečvě
Nevím, jestli se ti dva v Benátkách potkali. Výtvarník Stanislav Kolíbal je ročník 1925. Dosluhující ministr kultury České republiky zhruba o polovinu mladší. Mezinárodní porota vybrala Kolíbala jako českého reprezentanta na bienále výtvarné tvorby v Benátkách pro jeho nekompromisní a přemýšlivý umělecký postoj a vhled, v němž se estetické mísí s politickým, cituji zdůvodnění poroty.
Kolíbal se symbolicky vrací tam, kde měla jeho díla obrovský úspěch, to když tu koncem 60. let vystavoval v Miláně. Ta skvělá generace vzdorujících, generace Šimotové, Dlouhého, Pištěka, Demartiniho, Koblasy, Veselého, Grygara, Brázdy nebo Malicha! Generace vyzkoušená strašlivým a nakonec i pitoreskním 20. stoletím.
Českého ministra kultury vybrala do jeho funkce a proto i na cestu do Benátek za Kolíbalem jeho politická strana. A jako většina tuzemských politických stran zleva i zprava, znovu neměla šťastnou ruku. S kulturou u nás nevíme, co si počít, připadá nám jako exkluzivní zábava pro snoby, a také jí často je.
Zašveholit u chlebíčků na premiéře, ujistit, že se o kulturní dědictví postaráme, a strategicky uvažovat, komu poslat peníze, aby takzvaná „kulturní fronta“ nespustila protivně ječící alarm. Zhruba tak si u nás představujeme úvazek nejslabšího z ministerstev. A v tom se hluboce mýlíme.
Příběh Stanislava Kolíbala je v současné tuzemské kultuře jeden z mých nejoblíbenějších. Představuji si, jak se poslední léto roku 1947, to léto před komunistickým převratem, brodí s kamarádem, grafikem Jiřím Šindlerem, údolím řeky Bečvy. Majitel nedalekých lázní chtěl těhdy vytvořit sbírku děl mladých umělců. Malířka Adriena Šimotová a její budoucí manžel Jiří John doporučují své vrstevníky Šindlera a Kolíbala.
„Nacházel jsem kameny, které se podobaly hlavě, ženským ňadrům nebo torzu trupu,“ vyprávěl mi nedávno Stanislav Kolíbal. „Začal jsem říční kameny přebírat a stavět z nich objekty. Jenomže v řečišti nemůžete do kamenů vrtat díry a propojit je železem, jako se to dělá v dílně. Vznikla tedy jakási labilní kompozice,“ vzpomíná výtvarník, který sice vystavoval v prestižních galeriích, ale většinu života tvořil za železnou oponou a prohlásili ho tu za nepřítele pracujícího lidu.
Probuzená (Fajtova) Národní galerie. A co bude dál?
Způsob odvolání generálního ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a Muzea umění Olomouc Michala Soukupa poškodil obraz České republiky a opět otevřel zásadní otázku vztahu ministerstva kultury a státních příspěvkových organizací. Shodují se na tom odborníci, se kterými v pořadu Reflexe: vizuální umění! mluvila Alena Rokosová. Pořad hodnotí také proměnu Národní galerie pod vedením Jiřího Fajta a hledá odpovědi na otázku, jakého ředitele teď tato instituce potřebuje.
Jako kdyby si osud nebo Hospodin, chcete-li, vybrali Stanislava Kolíbala už pro jeho příjmení, za výzkumníka vratkosti v kontrastu s dokonalostí lidského bytí, jako představitele paradoxu stvoření, jak by řekl Kolíbalův blízký přítel, františkán Bonaventura Bouše, jeden z nejvýznamnějších zjevů tuzemské teologie 20. století.
A skutečně, Kolíbalova práce je geniální ilustrací teologického myšlení, napadne jednoho při pohledu na Kolíbalovy geometrické kompozice, v nichž se třeba čtyři dokonalé polokoule navzájem velmi vratce podpírají.
Petr Vizina: Letící rakev
Nejspíš o tom přeřeknutí taky víte. Moje kolegyně, reportérka Anna, řekla v přímém přenosu do televize, že nad Národním divadlem v 10 hodin a 50 minut přeletí rakev.
Labilita patří k lidskému údělu, nic není nastálo, může si zpívat odcházející ministr. Čeho vlastně? Kultura je v Česku synonymem zábavy anebo naopak prostému lidu nedostupných, protože nesrozumitelných kulturních statků. Postavil jsem se elitám a proto musím odejít, zhruba tak si vykládal ministr svých jedenáct měsíců ve funkci. A znělo to jak když Kolíbalovi z ruky vyklouzne šutr do Bečvy v létě roku 1947.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
