Petr Borkovec: Tady zvířecí sanitka, dobré ráno!

29. březen 2023

Od šesti sedíme s Janou ve zvířecím záchranářském kanclu v Michli a čekáme, kdo první dneska zavolá a ohlásí nějakou nepříjemnost, která se dotýká divokých zvířat v Praze. Jana si dělá papíry, nějaké vyúčtování, myslím, a já – nic, čekám s ní na telefon a dívám se z okna na Botič, jestli se někde nemihne ledňáček. Ledňáčků je tady víc nežli kachňat, řekla mi Jana. Zatím jsem žádného neviděl.

Myslím, že Janu, akční zvířecí saniťačku, spíš mírně štvalo, že v jednom kuse tak zaníceně vykládám o zvířatech, o kterých dohromady nic nevím. A že se pořád na něco udiveně ptám.

Čtěte také

Nejdřív se jí to asi zdálo zajímavý a taky si říkala, že ta reportáž, kterou napíšu, možná zvířatům v nouzi pomůže a lidi v Praze si jich budou víc všímat, ale později toho na ní bylo moc a v duchu si asi pomyslela, že jsem mluvka, vyplašenej a trochu moc nadšenej. Proto mi řekla to o ledňáčcích – aby mě trochu ohromila a usadila a koneckonců, abych zmlknul a hlídal potok.

Potok teče, telefon nezvoní, leďňáček taky nic.

Když mi Jana včera vyprávěla, že shání parťáka ke zvířatům a že se do konkurzu přihlásily skoro samý holky, řekla o nich pochvalně – ihned bylo jasný, že je tím oceňuje! –, že to byly „samý sporťačky“ –, a tohle přesně je ona sama, sporťačka, vytrénovaná, hubená, utažený vlasy, vážná i tehdy, kdy se jí něco líbí, a jako by permanentně připravená, že v příští vteřině se bude potřeba rozhodnout a že nesmí udělat chybu.

Čtěte také

Nevím, co všechno má za sebou. Vidím, že si na zápěstí nechala vytetovat kapradinu – velikej rozvinutej list, kapraď samec, modrej, přes celý zápěstí až k lokti. Když jsem Janu uviděl poprvé, samozřejmě jsem si kérky všiml, ale myslel jsem si, že je to strom. Anebo křídlo. Ale má tam kapraď samec, ptal jsem se jí. Proč si dala vytetovat zrovna tohle, mi neřekla. I když jsem se taky ptal. Jenom kývla na tu kapraď.

Je už sedm a pořád nikdo nevolá. Na stanici je útulno, zavírají se mi oči, a když se nezavírají, otupěle civím k potoku, na jehož březích leží hromady proutí z předjarní prořezávky. Čerstvě zastřižené a seřízlé konce větví a větviček svítí jako žluté body a břeh pod nimi se už povléká novým zeleným porostem. Ledňáček se neukazuje.

Čtěte také

Pak zazvoní telefon. Jana pouští hovor nahlas, abych slyšel. Volá paní s tím, že u Národního divadla sedí racek. Říká, že tam sedí už čtyři hodiny a nehýbe se, že ho viděla, když ráno vstala a šla nakoupit, že tam byl, když se z nákupu vracela, a že teď, kdy odchází na schůzku, tam racek dřepí dál.

Jak z kamene! Není to divné? Jana jí odpovídá, že neví, že možná ano, možná ne, že počkáme, a ptá se, kdy se bude ze schůzky vracet. Paní neví, jde na důležitou schůzku s právníkem – ale doufá, že za dvě až tři hodiny. Dohodnou se tedy, že za dvě až tři hodiny znovu zavolá a pokud tam racek bude, rozhodneme, co dělat. Paní slibuje, že se ozve, a zavěsí.

„Možná něco snědl a má otravu,“ říká mi Jana naprosto vážně, když vidí, že se tomu rozhovoru usmívám.

Čtěte také

Už se neusmívám. A polykám všechny vtipné poznámky, které jsem si připravil.
Naštěstí Janě znovu zvoní mobil.

V Modřanské rokli, hlásí rozčilený ženský hlas, plave na rybníce kačer, který má v krku šíp z kuše. Skrz naskrz. Jak tohle může někdo udělat?, jak to je vůbec možný? lidi jsou zrůdy!, opakuje hlas dokola.

Okamžitě se zvedáme.

Nastupuju a myslím na racka, který se nehýbe, kačera plujícího po hladině s šípem v krku, na ledňáčky, které jsem neviděl. Do toho zvoní další telefon: labuť zamotaná ve fotbalové brance někde na Břevnově.

Čtěte také

Jana mluví do telefonu přepnutého na hlasitý režim a modrá kapradina prudce otáčí volantem ze strany na stranu. Jana kličkuje a prosmýká se mezi auty, chvilku jede dvěma koly po chodníku. Vtom skoro vykřiknu – málem jsme nabourali! Jana – aniž by přestala probírat labuť uvízlou v brance – po mně koukne a usměje se.
Ale… možná se mi to jenom zdá.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.