Petr Borkovec: Hledám práci

Ale jaro strčilo do dveří a předvádí se se zbrojařským řemeslem: výhonky a výrůstky a výmladky vypadají jak zbraně vytažené ze soustruhu, po ostřích a hlavních tečou oleje a šťávy, mazy všeho druhu, pupeny vybuchují, pažby kvetou. Lesklý černý špaček tluče do tmy a jeho tlučení připomíná odjišťování. Všechny pojistky jsou v háji.

Nejradši bych si dal inzerát. Že hledám jakoukoli práci, že můžu bydlet i v karavanu a že nemám žádné vzdělání. Nebo takhle: 
 
Hledám práci. Jsem muž 48 let  
a hledám štípání a řezání dřeva. 
Jsem levný. Jedinou podmínkou 
je jakékoliv ubytování. 

Petr Borkovec: Bajky

Dnes – místo rozvážného uvažování – rovnou na věc. Budu vám vyprávět dvě moudré bajky, v nichž se každý – s trochou ranní dobré vůle – bezpečně pozná.

Štípal bych a stříhal a prořezával na jaře, ve světle. Rozdělal bych oheň a pálil odumřelé větve a díval se, jak plameny olizují rozkvetlý zlatý déšť, co roste u ohniště. Začínal bych v sedm, končil v pět, stovka na hodinu, pak bych šel k řece.

Na světlezelených březích je, zdá se, jarní milování v plném provozu: odevšad se ozývají steny a výkřiky. Ale jsou to jen osamělí rybáři, kteří navnadili, nahodili, rozložili stoličky a na mobilech zapnuli porno. Přátelím se s nimi (jako teď se vším), ale dnes bych je minul a šel trochu dál.

Vstoupil bych do vody a vybíral ze dna studené říční škeble a dýchal a cítil, že je všechno v pořádku, začíná jaro a já se – přesně jako jaro – neřítím do průseru. Něco by se našlo, ale nehorší se to, možná se na to dokonce trochu zapomnělo.

Ranní úvaha Petra Borkovce: Při čekání na čínské jídlo s sebou

Dnes nebudeme uvažovat, dnes budeme cvičit! Ale popořádku.

V klidu bych vybíral velké škeble, plné bledého masa, které vypadají jako osahané peněženky nacpané tisícovkami a účtenkami. A prázdné lastury bych pokládal na molo, jednu vedle druhé, a díval se na ně, jak osychají. Želvovina. Perleť. Cín. Nikdo mě nehledá.   
Jsem muž, 48 let, a mám jarní práci. Ubytovali mě ve starém hotelu, který předělali na ubytovnu pro dělníky, za pokoj se platí pět tisíc na měsíc; to krásně mám. Pokoj je nic, všechno nejlevnější, ale já mám k silonovým záclonám, dřevěnému obložení a šedomodrému kovralu starou důvěru. Líbí se mi tu.

Petr Borkovec: Lovci perel cestou z práce

Dobré ráno! Dvacet let žiju na malém městě poblíž velkého města.

Stojím s jídlem u okna a dívám se, jak se silnice otáčí kolem květinářství a pizzerie a jak si auta dávají přednost při odbočování. Dva chlapi z pizzerie chodí každou chvíli na cigáro. Opírají se u kandelábru v zatáčce, kouří a nepromluví, nebo skoro ne. Kolem nich brzdí auta a pospíchají lidi od vlaku. Do pizzerie zajde málokdo.

Květinářka vedle končí den a nechává druhé květinářce vzkaz na ráno. Vzkaz zní:

Vodu v chlaďáku jsem vyměnila 
a všechny hrnkovky zalila. 
Myslela jsem, že když bude dneska kšeft, 
tak ráno zajedu pro nějaké zboží, 
ale byla to hrůza, tak bude asi lepší, 
když se to doprodá. No kdyby náhodou 
byl velkej kšeft, tak volej. 

Paní tady má zamluvenou 
begónii do pondělí, chtěla 
ji rovnou, ale pak zjistila,  
že má málo peněz. Tak  
ona si pro ni přijde. Tak zatím.  
 
Dívám se z okna hotelu do zatáčky a nevidím žádná zvláštní znamení. Jen běžné věci, žádná varování, klid. Ani já sám nemám žádné zvláštní znamení. Kdyby po mě vyhlásili pátrání, kolonka zvláštní znamení jednoduše zůstane prázdná. V mém případě, dalo by se říct, není čeho se chytnout. Je mi dobře.