Petr Borkovec: Lovci perel cestou z práce

19. září 2018
Tisíce škeblí zachraňují dobrovolníci u Vltavy v Troji

Dobré ráno! Dvacet let žiju na malém městě poblíž velkého města.

Moje maloměsto je pěkné, máme tu řeku plnou říčních škeblí a její břehy, dva staré velké zanedbané hotely, kde si můžete pronajmout hnusný pokoj za pět tisíc na měsíc, máme tu taky vlak, který hřmí podél řeky, a z okna jsou vidět rybáři v maskáčích a s pruty ráže pětačtyřicet a jejich skromná auta zaparkovaná ve vrbičkách.

Místo náměstí je u nás nádraží. A místo obyvatel – tři volavky, které teď krouží mezi topoly, a jeden bažant pod náspem, jehož zmoklé peří váhá mezi mědí a zlatem. Jasně, že ne… i lidé tu žijí.

Petr Borkovec: Goliáši na ananasech

Zlatohlávek goliáš

Když se řekne Afrika, jako první se mi vždycky vybaví verš básníka Zbyňka Hejdy, který zní „Afrika není zas tak daleko“.

Obyvatelé mého maloměsta jsou různí: starousedlíci ve vilách od dobrých architektů, pro které jsou všichni „náplava“; dál chataři v chatových koloniích, pro něž jsou ostatní vzduch, a nakonec zbrusu noví obyvatelé v gigantických nových garážích s velkými domy a s velkými auty. O těchto obyvatelích je obtížné cokoli říct, protože mají u domů vysoké zdi, nosí sluneční brýle a jejich velká auta mají černočerná skla.  

Moje žena a já a naši přátelé patříme mezi „náplavu“, která zde touží zakořenit. A koření. I proto jsme před lety založili klub. Otevíráme večer, tak pětkrát do měsíce, jen tehdy, když máme program. Do klubu může přijít kdokoli (zaplatí si jednodenní členství a je to).

Program je různorodý: říkáme si, že by měl být lokální a zároveň by mohl zajímat obyvatele velkého města. Někdy tu hraje kapela Zuby nehty nebo Martin Kyšperský, někdy se tu probírá, jak bude vypadat místní hřbitov, až ho zrekonstruují, jindy se tu sejdou místní povídkáři a čtou povídky, jindy zas přijedou finští performeři.

Ranní úvaha Petra Borkovce: Houby

Houby lákají do lesů stovky Čechů

Dobré ráno! Vladimir Nabokov psal celý život básně, chytal motýly do síťky, měl chytrou a hezkou ženu a rád chodil na houby.

Někdy společně vážeme adventní věnce, jindy po maloměstě nasbíráme žehlicí prkna a ženy (i muži) přinesou prádlo, společně žehlí a k tomu jim hraje pozvaný dýdžej. Všechno, co se v klubu vydělá za pití a jídlo, a všechno, co se vybere od členů, jde zpátky: na nájem, na elektřinu a na další nákupy; my, co klub děláme, si žádné peníze nebereme.   

Proč o tom mluvím? Tak brzy ráno a v úvahové rubrice? Nevím, nejspíš prostě proto, že občas u snídaně uvažuju, co všechno jsem se za těch pět let za barem naučil. Je toho dost – ale do seznamu se mi nechce. Tak jen tohle: mám teď rád hodně bohaté developery. Tihle muži k nám chodí jen tehdy, když je jejich manželka znenadání seznámí se svým milencem.

Přijdou v jednu ráno, všechno mi vyklopí a pak ještě jednou. A jejich historie jsou sprosté, strašně sprosté, protože jejich vypravěči mají hotový názor, definitivní postoj ke každému detailu rodinných lapálií a tragédií. Rád poslouchám, jak proplétají nejdůvěrnější podrobnosti s hotovými převzatými pravdami, jak se klišé mísí s žádoucími těly jejich ztracených manželek. Do baru už se obvykle nikdy nevracejí.  

Ranní úvaha Petra Borkovce: Při čekání na čínské jídlo s sebou

jídlo s sebou, rozvoz jídla, čínské jídlo

Dnes nebudeme uvažovat, dnes budeme cvičit! Ale popořádku.

Mám taky rád zelené vdovy, kterých je v našem maloměstě poblíž velkého města opravdu hodně: jedna z nich kdysi překvapivě přislíbila, že nám pro jeden večer vyzdobí klub kožešinami a vycpaninami (protože její manžel, majitel obří restaurační sítě, rád jezdí do Afriky na safari). Plán se zvrtnul, onen večer se s manželem pohádala a on – tak se u nás řeší manželské hádky! – jí sebral klíče od auta a od všech pokojů kromě dětského (o děti je třeba se starat!).

Paní mi zavolala, zda bych si pro kožešiny, kůže a trofeje nepřijel sám, a omlouvala se, že bohužel budou pouze z dětského pokoje: v klubu pak bylo sedm lišek, jedenáct kunovitých a lasicovitých šelem, vycpaný vlk a kůže medvěda i s preparovanou hlavou. Všechno to postřílel tatínek a manžel. A jeho manželka plakala celý večer na medvědovi – byla opilá, statečná a hezká. Už jsem ji nikdy neviděl.

A nakonec: mám teď rád barmany, oceňuju jejich práci a všímám si jí. Je půl třetí ráno, na baru sedí poslední host a strašlivě si vylévá srdce. Jsem barman a moje umění spočívá v tomhle: držet se přesně uprostřed mezi netečností a drzostí; být pozorný, neztrácet nit hostovy zpovědi a zároveň ho zvolna a nepozorovaně vyprovázet. Umění nad všechna umění.  

Moje maminka říká, že mě ten klub kazí. Dobré kalné ráno!

Spustit audio
autor: Petr Borkovec