Petr Borkovec čte své oblíbené verše. Poslechněte si v jeho podání básně Vladimira Nabokova, Ivana Slavíka nebo Elisabeth Bishopové
Básník, překladatel a redaktor nakladatelství Fra čte listuje i v knize Motýl z obsidiánu Ivana Slavíka, jehož sté výročí narození si připomínáme.
Básně Petra Borkovce byly přeloženy do téměř všech evropských jazyků. Vydal deset básnických sbírek. Za druhou v pořadí (Ochoz, MF 1994) získal Cenu Jiřího Ortena. V raných sbírkách se jeho básně inspirují reynkovskou stopou. Zralejší tvorba se postupně přiklání k popisu a záznamu.
Někdy mi připadá, že třeba chuť dobře něco popsat, nebo najít vhodný slovo pro úplně základní věc, může být dobrým důvodem pro napsání básně.
Petr Borkovec
Jako překladatel se soustředí především na ruskou poezii 20. století. Cenu Josefa Jungmanna obdržel za překlad básnické části díla Vladislava Chodaseviče (Těžká lyra, OPUS 2004). Spolupodílel se také na překladech antických dramat (Oresteia, Král Oidipús) nebo klasické korejské poezie. Letos vydal svou první sbírku povídek (Lido di Dante, Fra 2017).
ÚDAJE O VYDÁNÍ:
Elisabeth Bishopová: Benzinová pumpa (ze sbírky Umění ztrácet, Fra 2004, překlad Mariana Housková)
Vladimir Nabokov: Houby (ze sbírkyUt pictura poesis, Triáda 2002)
Jan Wagner: Pytlík čaje (překlad Michaela Jacobsenová)
Josif Brodskij: Benátské strofy (Opus 2013, překlad Maita Arnautová)
Ivan Slavík: Motýl z obsidiánu (Mladá fronta 1974)
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Venuše v kožichu. Trýzeň a ponížení jako nejvyšší důkaz lásky v erotickém románu Sacher-Masocha
-
Alexandre Dumas ml.: Dáma s kaméliemi. Příběh o tragické lásce pařížské kurtizány
-
Jiří Vaněk: Já, mé druhé já a já a. Sonda do duší současných třicátníků a jejich vztahů nevztahů
-
Jane Austenová: Rozum a cit. Příběh o osudových láskách, nadějích i milostných zklamáních
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
