Perníková věž
Režisér Milan Šteindler označil svůj nový film Perníková věž za "detektivku bez detektiva a komedii bez komika". Příběh ze současné Prahy skutečně prvky detektivky obsahuje. Ústřední zápletka se točí kolem neobjasněné smrti mladé dívky. Hlavní hrdina, který chce záhadu rozluštit, se detektivovi podobá pouze vzdáleně. Jakub se potácí v drogových úletech a často si neví rady sám se sebou.
Perníková věž se - přes všechny tragédie, které se v ní odehrávají - dá označit za černou komedii. Autoři skoro všechny postavy vidí částečně jako klauny. Dojemně legrační jsou Jakubovi rodiče, kteří svému synovi marně udílejí výchovné lekce. Nejzřetelnější karikatury znamená dvojice jejich sousedů - zvědavá ženština v natáčkách a její manžel, který se nezajímá vůbec o nic a věčně pospává u televize. V groteskní nadsázce je pojata také figura blazeovaného mafiána a jeho dvou ruských goril. Klaunem je i zpustlý bezdomovec a celý feťácký polosvět tu připomíná jakousi záměrně pokleslou estrádu. Ozvuky recesí divadla Sklep se v ní mísí se surrealistickými gagy, jež evokují slavný britský film Trainspotting.
Míchání motivů a žánrů by ještě neznamenalo nic problematického, kdyby Perníková věž fungovala jako celek. Toto trpce humorné mysterium se však rozpadá na pásmo epizod, které nedrží pohromadě a místy hraničí s naschvály. Kámen úrazu vidím hlavně ve scénáři: autor jako by do něj nasypal tolik různorodých přísad, že nakonec vznikl pouze jakýsi eintopf bez určující chuti. Šteindlerovo aranžmá je sice vcelku nápadité, z eklektického syžetu se však sevřenější výpověď vyčarovat prostě nedala.
Možná se ale mýlím a rozkolísanost Perníkové věže je naopak záměrná. Film lze totiž vnímat nejen jako kombinaci detektivky, thrilleru a černé grotesky, ale především jako zprávu o obludáriu, v němž nikdo neví, kým vlastně doopravdy je. Perníková věž si často pohrává s motivy zdvojování a rozdvojenosti: gangsteři jsou dva, mušle v klíčové retrospektivě se najde dvakrát a sám Jakub je rozpolcený mezi slušňáka a grázla. Důležitou roli ve filmu hrají také zrcadla a masky, což platí nejen o klíčové scéně exkluzivního mejdanu v klubu ZOO. Přes veškeré výhrady týkající se stavby, dialogů i nevyrovnaných hereckých výkonů nelze Perníkové věži upřít jistou základní autenticitu. Navozuje pocit schizofrenie a dekadence, které jsou pro současný cirkus docela příznačné.
Nejposlouchanější
-
Alois Nebel a Konečná. Dvě prózy ze Sudet Jaroslava Rudiše
-
Ivana Gibová: Babička©. Rafinovaná cesta do hlubin dětství
-
Jack London: Bílý tesák. Nejstarší kompletně dochovaná rozhlasová hra z archivu Českého rozhlasu
-
Jane Austenová: Rozum a cit. Příběh o osudových láskách, nadějích i milostných zklamáních
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
