Pedro Costa: Portugalský rebel

Pedro Costa se narodil v roce 1959 a studoval nejdřív dějiny a pak až Lisabonskou filmovou školu, kde ho jako pedagog ovlivnil António Reis. Debutoval v roce 1989 filmem Krev. v souvislosti s ním jsou jako vzor jmenováni Murnau, Bresson, Dreyer, Straub nebo Tourneur. Později už jsou zdroje míň zřetelné a klíčová trojice dokumentárně laděných filmů Kosti, Ve Vandině pokoji a Mládí vpřed je dosavadním vrcholem Costovy tvorby. Tato část Costovy filmografie je „zasazena do beznadějného lisabonského slumu Fontainhas, v němž přežívají položiví-polomrtví hrdinové a který představuje jednu z nejodvrácenějších stran současného Portugalska,“ jak trilogii charakterizoval katalog LFŠ. Všechny tři filmy vyšly pod názvem Dopisy z Fontaínhas v respektované dvd edici Criterion Collection. Pedro Costa není jenom filmař, ale také autor fotografií a videoinstalací, které vystavoval v prestižních galeriích jako Tate Modern a na výtvarných přehlídkách. Peter Bradshaw v deníku The Guardian ho nazval Samuelem Beckettem současného filmu, což bývá často připomínáno.

Poslechněte si záznam Čajovny z 22. srpna s portugalským filmařským solitérem Pedrem Costou. Kromě samotného Pedra Costy uslyšíte rozhovor s Markem Jančíkem (Indiefilm.cz) a hudbu Jeanne Balibar (se kterou Costa natočil film Nic neměnit) a Sonic Youth.

Svůj specifický vztah k filmovému natáčení a názor na film vůbec odvozuje Costa částečně od svých hudebních kořenů. „Můj život se měl původně točit kolem hudby. Ale nemám vůbec hudební talent. Měl jsem to štěstí prožít mládí v době boomu punk-rocku. Hrál jsem v kapele, ale víceméně jsem za pomocí své kytary jenom vyráběl hluk, jako spousta kluků tenkrát. A jenom úplnou náhodou jsem se dostal na přijímačky na filmovou školu. (...) Nejde tedy o žádné předurčení. Možná vás to překvapí, ale já vlastně neměl rád film. Pořád ho nemám rád... Ne, to je lež...”

Costa debutoval v roce 1989 filmem Krev. Do té doby ale pracoval na filmech jiných režisérů jako asistent. I v této fázi můžeme snadno najít nějaké jeho formativní zážitky. Pedro Costa o nich mluví celkem s gustem.

„Po škole jsem začal okamžitě pracovat u různých filmových produkcí. Dělal jsem deset let to nejhorší existující povolání. Nejhorší matku všech nejhorších povolání na světě. Byl jsem asistent režie. A byl jsem hodně dobrý asistent. Točil jsem americké, německé i portugalské filmy. Dělal jsem přesně to, co se ode mě čekalo. Byl jsem oporou režiséra, organizoval jsem práci na place a lhal jsem. To asistent režiséra dělá. Lže. Říká pořád režisérovi: to, co jste právě natočil, je perfektní, herec vás miluje, producent zbožňuje a váš film je překrásný. Žil jsem 10 let lží a vydělal jsem si dost peněz. (...) Pak jsem natočil svůj první film a tuhle noční můru nechal za sebou... Nová noční můra začala... Můj život je sled nočních můr. Ráno křičím hrůzou, když vstávám," usmívá se Costa.

„Vždycky se mi líbilo, co řekl Bertold Brecht. Na něj se dá mimochodem spolehnout, protože to nebyl žádný intelektuál. Byl to manuálně schopný člověk, skvělý dramatik a myslitel, ale ne intelektuál. Myslel rukama. Říkával, že skutečnou práci, skutečné úsilí, strávený čas a skutečné starosti měl s produkcí, ne s uměním. Snažil se vyřešit problémy, které mu přinášela divadelní produkce a umělecké problémy přišly na řadu až poté. Umění je až po produkci, vychází z ní.”

Pedro Costa s Výroční cenou AČFK |foto: Letní filmová škola

Film je pro Pedra Costu uměním konkrétního. K jiným možnostem vytváření obrazu se staví velmi skepticky.

„Když jdete na film, který je tím, čím by být měl, tak vás přiměje přemýšlet. Nebo vás dokonce přiměje chápat, zneklidní vás, udiví vás, zrychlí nebo zpomalí váš život. Ale pro mě je krása filmu spočívá v tom, že může být filozofií v pohybu. Když přede mě dáte kameru a začnete mě točit, tak to, co uvidíte v hledáčku, budu já. Ne nějaká idea mě, ale přímo já. (...) Pokud si jako filmař myslíte, že zachytíte nějaký sen nebo myšlenku, tak to jste rovnou mrtví. Nemá to smysl, protože film je umění pohybu. Pohybu a skutečných věcí. Prostě světa.”

Pedro Costa taky opakovaně a rád zdůrazňuje, že život má přednost před filmem nebo fikcí. Je to součástí jeho pojetí realismu.

„To, co mám v hlavě, a to, co existuje, je nesrovnatelné. Realita je vždycky mnohem mnohem působivější. (...) Všechny ty mraky, obloha, les nebo lidi prostě nikdy nebudou tak dobří ve filmu jako ve skutečnosti. Film je jenom pastiš. Jen velmi špatná kopie věcí.”A dodává: „Myslím, že nejsem žádný vynálezce nebo nějaký vizionář, který by viděl věci, které jiní nevidí. To, co dělám, by mohl dělat každý, kdo by postupoval stejným způsobem a měl na práci ty podmínky, které já se snažím mít.”

Z filmu Mládí vpřed (r. Pedro Costa) |foto: Asociace českých filmových klubů

Za vrchol Costovy tvorby považují různí kritici různé filmy. Např. pro Petera Bradshawa je to film Kosti, sledující dění ve slumech Fontaínhas, pro někoho nejdelší a minimalisticky nejradikálnější Ve Vandině pokoji. Celou trilogii Dopisy z Fontaínhas nicméně uzavírá velmi silný film Mládí vpřed. Spojuje motivy z předcházejících filmů, pokračuje ve sledování některých hrdinů a přidává navíc stylizovanější šerosvitné obrazy a charismatického hlavního hrdinu Venturu, černošského přistěhovalce, postavu s neobyčejným tajemstvím. Má podmanivý rytmus a návratné motivy, jako je například teskný dopis, který si dva vyděděnci diktují jako mantru, ale pravděpodobně nikdy nenapíší a neodešlou. Navíc zachycuje v neobvykle komponovaných, často statických obrazech širší kontext čtvrti Fontaínhas. Tento film lze vnímat na dokumentární, ale i symbolické a mysteriózní rovině.